Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Přílohy|Léto s KT|Čtení na pokračování: Jak se prababička dvakrát spálila (1)

Čtení na pokračování: Jak se prababička dvakrát spálila (1)

28. 6. 2021

Tisk

Na podzim vyjde knižní rozhovor s P. Vojtěchem Kodetem, známým duchovním autorem. Líčí v něm svůj životní příběh a začíná už u svých předků. Rozhovor, který vydá nakladatelství KT a Doron, s ním vedl hlavní editor KT Jan Paulas. Přineseme několik ukázek.

Odkud pochází rod Kodetů? Jak jste se dostali na Vysočinu?

O svých předcích toho poměrně dost vím, protože můj dědeček Josef sepsal v roce 1941 své vzpomínky a tatínek zase vedl rodinnou kroniku. (…) Když byl dědovi jeden a půl roku, jeho tatínek náhle zemřel na infarkt. Jako dítě z toho neměl ještě moc rozum, ale později vzpomínal, jak ho jednou hledali a nemohli najít, protože šel svého tatínka hledat na hřbitov. Mamince zůstala starost o tři děti. Byla to dobrá žena, až tak, že na svoje dobré srdce doplatila.

Jak to myslíš?

V době, kdy se prababička Anna jako vdova starala o své tři děti, pracoval v Řepčicích jistý pan Háva, vdovec, který o ni měl veliký zájem. Tvrdil, že má v Bělé u Horní Cerekve na Vysočině kovárnu a tři malé děti. Ona ho nechtěla, a tak se pan Háva obrátil na pana faráře, aby ji přemluvil. Nakonec svolila, vzala si ho a přestěhovala se za ním. Tam teprve zjistila, že ji oklamal. Bydlel v najatém bytě, pracoval v obecní kovárně a těch malých dětí měl šest. Vedle péče o děti musela prababička ještě sloužit u sedláků, aby se nějak najedli. Do osmi týdnů po svatbě jí manžel vážně onemocněl a zemřel. Na prababičce zůstala starost o všech devět dětí. Na zásah starosty a pana vikáře z Veselé byly pak nevlastní děti dány na výchovu příbuzným zemřelého pana Hávy. Tím ale její odysea neskončila. Asi za dva roky po manželově smrti nabídl prababičce sňatek pan Jelínek, koňský handlíř. Protože dřela bídu s nouzí, kvůli dětem ke sňatku svolila. Pan Jelínek sice vydělával dost peněz, ale na jídlo skoro nic nedával, děti bil a opíjel se. Po hádce se starostou se nakonec musel z vesnice odstěhovat. Asi rok a půl po svatbě také on zemřel a prababička zůstala opět sama. Přestěhovala se do Veselé u Horní Cerekve do místní pastoušky, které se říkalo Bouda. Tam žila a vychovávala své děti. Zemřela, když mému dědečkovi bylo dvacet let.

Tak to děda asi neměl jednoduché mládí...

Od dětství musel pracovat u sedláků a v lese. U jedné selky pásl husy a dobytek. S vděčností vzpomínal na tu hodnou paní, která mu dávala dosyta najíst.

Jak to bylo u nich doma s vírou?

On i jeho sourozenci byli od dětství vedeni k Bohu, chodili pravidelně do kostela. Ale nemyslím si, že jejich víra byla jen tradiční. Byli tak chudí, že často neměli co jíst, a v takových chvílích se vždy modlili, aby se jich Bůh zastal – a často také zakoušeli jeho péči o ně. Když děda chodil do školy do Veselé, oblíbil si ho místní pan farář Hlavsa. Jednou se dědy zeptal, jestli by mu nechtěl ministrovat. On ale namítl, že nemá vhodné oblečení. Pan farář řekl své sestře, která mu dělala na faře hospodyni, aby klukovi pořídila potřebné šaty a boty. To bylo dědovi devět let. Od té doby chodil ministrovat každý den až do svých čtrnácti. Od sestry pana faráře dostával jídlo, které ale nosíval domů mamince, aby se mohli najíst všichni. Vzpomínám, jak děda Josef i jeho bratr Jan mívali doma pod křížem obrázek pana faráře Hlavsy, a když jsem se jako chlapec jednoho i druhého ptal, kdo to je, říkali mi, že to byl kněz, který je podporoval v životě i na studiích. Rádi na něho vzpomínali. Když jsem byl už starší, mohlo mi být tak deset, děda nám – mně a mým dvěma bratrům – říkal, že by někdo z nás mohl být knězem, nejlépe všichni, abychom pomáhali lidem jako ten jeho pan farář, protože v tom viděl poslání kněží. V té době jsem si pro sebe říkal, že moji bratři jsou schopnější a nadanější, tak si Pán jistě povolá je.

(pokračování příště)

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou