Co předcházelo době, než se Köhler stal známým moravským umělcem?

Jano Köhler pocházel z prostých poměrů. Narodil se 9. února 1873 spolu se svým dvojčetem, sestrou Růženou. Matka byla služebná v Brně a otec byl kočí, ovšem zemřel krátce po narození dvojčat. Již v dětském věku projevoval Jano nadání pro kresbu, a tak ho jeho učitel doporučil ke studiu na gymnáziu v Brně. Středoškolská studia dokončil v Praze díky velké obětavosti své matky, tety a sestry. Pokračoval pak na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a nakonec vystudoval císařsko-královskou Akademii výtvarných umění.

Kdo nejvíce ovlivnil jeho umělecký rozvoj?

Měl vynikající profesory z generace výtvarníků spojených se vznikem Národního divadla: Františka Ženíška, Josefa V. Myslbeka, Mikoláše Alše, Vojtěcha Hynaise, Václava Brožíka, Julia Mařáka a další. Pro Köhlerovu skromnost a píli, ale také pro rozpoznaný talent ho již v době studia na akademii vyzval ke spolupráci architekt Kamil Hilbert. Köhler se s ním podílel na výzdobě jeho staveb, domů nebo kostela v Lounech. Hilbert mu také zajistil studijní pobyt zaměřený na techniku fresky a sgrafita v Mnichově.

Mezi jeho známá díla patří křížová cesta na Svatém Hostýně nebo řada obrazů světců. Jak se Köhler k práci pro církev dostal?

Od začátku 20. let minulého století začal být zván do Olomouce. Nejdříve zde pracoval na obecních a soukromých zakázkách, jako byla úprava olomouckého orloje, výzdoba fasády Moravsko-slezské banky v Denisově ulici nebo výzdoba domu na rohu Wurmovy ulice. Spolupracoval také s Maticí cyrilometodějskou, pro kterou maloval obrazy světců. Později se seznámil s arcibiskupem Leopoldem Prečanem, který byl znalcem a milovníkem umění. Ten se stal Köhlerovým podporovatelem a mecenášem. Arcibiskup i jeho sekretář Stanislav Zela si skromného mistra oblíbili, diskutovali s ním o umění a zajímali se o jeho názory na současnou tvorbu. Po dokončení zakázky na orloji zadal Prečan Köhlerovi výzdobu arcibiskupské rezidence, jmenoval ho také členem památkové rady a svěřil mu výzdobu nového kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. Köhler připravil návrh na výmalbu celého kostela a vytvořil zde i své nejvýznamnější olomoucké dílo – monumentální mozaikový oltářní obraz o rozměrech 8,7 x 7,2 m, tedy 63 m2, největší ve střední Evropě.

Dá se z jeho díla usuzovat na jeho postoj k víře?

O té nejlépe svědčí úryvek z jeho dopisu, který napsal P. Karlu Dostálu-Lutinovovi v lednu 1903: „Nezáleží na mně nic, a připadám si jako nástroj lepší, krásnější Duše, a hudba mé práce nechť ji oslavuje.“ Pro tuto hlubokou víru, kterou ve svých dílech vyjadřoval, dostával Köhler další a další zakázky, zejména na výzdobu kostelů. A ocenil to také papež Pius XI., když mu v roce 1928 udělil vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“ (Pro církev a papeže).

V čem se Köhler vymykal svým současníkům?

Zpočátku uplatňoval akademické principy z dob studií. Ve vrcholné fázi pak aplikoval výtvarný přístup s prvky secese, výrazně využíval národopisné prvky Slovácka a Hané i vybrané ornamenty maléreček z východní Moravy. Barevná škála jeho ornamentiky byla založena na výrazném kontrastu živých barev (modrá se žlutou, zelená s červenou nebo výrazná kobaltová modř), které nezaměnitelně určovaly řadu jeho děl. Později se v jeho tvorbě projevoval vliv art deca s užitím zlaté barvy. Aplikace národopisných prvků byla přínosná, podařilo se mu – stejně jako v architektuře Jurkovičovi, s nímž se ostatně sešel při práci na hostýnské křížové cestě – povýšit lidové motivy a zapojit je přirozeně do zvolené, nejčastěji církevní tematiky. Spojoval tak sepětí Moravanů s křesťanskou vírou. Pro tuto orientaci na sakrální umění ho zároveň mnozí považovali za nemoderního a nebyl pochopitelně uznáván ani za komunistického režimu. Tento dluh splácíme až dnes, což byl také jeden z motivů, proč jsem o jeho životě a díle napsal rozsáhlou monografii: abych jeho osobnost a dílo přiblížil současné generaci.