Jeho hrob najdeme na bavorovském hřbitově, nejen mezi místními ale stále žije otisk jeho osobnosti – silné nejen srdečností, smyslem pro humor a neutuchající činorodostí, ale výrazné i prostorově: skauti, mezi které patřil už od chlapeckých let, mu prý vedle jeho oficiální přezdívky Kukůskůs přezdívali i „sto kilo živé lásky“. „Dobrý farář se pozná podle toho, jestli je k lidem,“ glosuje pro KT mnohaletý Hobizalův spolupracovník a přítel P. Bohuslav Švehla, dnes farář České duchovní služby v Německu.

V Bavorově P. František Hobizal (1933–2001) nastoupil čtyři roky po vysvěcení, roku 1960. Působil tu až do své smrti, spolu se správou dalších farností a vikářskými povinnostmi. Nakonec se stal i čestným kanovníkem českobudějovické katedrální kapituly. „Bohoslužby, svátosti, přípravy… klasická kněžská činnost mu byla samozřejmostí. Ne rutinou, ale naplněním života – to jsme my všichni kolem velmi dobře cítili,“ vzpomíná P. Švehla, který byl mj. Hobizalovým kaplanem. „Bohoslužba s ním byla vždy zážitek. Mnoha kněžským spolubratrům byl i ochotným zpovědníkem a rád vedl ke Kristu děti. Rozuměl jim a uměl je zabavit. Snad také proto, že sám byl ‚velké dítě‘. ‚Ke zpovědi půjdu, ale jedině k otci Františkovi!‘ říkali mnozí školáci,“ ohlíží se P. Švehla.

Římove, Lomečku a Horo Svatá

I za hranicemi českobudějovické diecéze pak mají svůj zvuk sobotní pouti do svatyně Jména Panny Marie na Lomec u Vodňan, neboli, jak říkají místní, „na Lomeček“. Právě P. Hobizal stojí za jejich obnovou. Roku 1987 byl jmenován zdejším duchovním správcem a záhy sem začaly přijíždět celé autobusy s poutníky, včetně nejmladší generace. Slavnostní znovuotevření kostela po jeho obnově roku 1995 spojil s velkou poutí pro nemocné. Společně s P. Švehlou založili vlastní časopis Ave z Lomečku, který pak vycházel až do roku 2011, a ještě v roce 2000 si zde dokázal prosadit vybudování venkovního oltáře.

„S Lomcem souvisí i jeho mimořádný vztah k poutním místům. Navštívil jich mnoho, byl jejich znalcem a propagátorem. Jeho verš: ‚Římove, Lomečku a Horo Svatá, s vámi má je duše spjatá‘ je nejen slogan na jeho hrobě, ale i vyjádření jeho životní lásky,“ dodává P. Švehla. Z té těžili i jeho farníci, pro které přes svůj špatný zdravotní stav neúnavně organizoval zájezdy na mariánská poutní místa do Německa a Rakouska.

Vypravěč šumavských příběhů

Až do učebnic se pak P. Hobizal dostal jako literát. Nejspíš však nebude k nalistování v kapitole „duchovní autoři“, ale „regionální spisovatelé“. Stěžejní trojici jeho románů o česko-německých vztazích v šumavském pohraničí ve 40. a 50. letech Schreinerské kořeny, Schöningerské pastviny a Údolí Vogelsang vydalo v roce 2018 v jediném svazku Karmelitánské nakladatelství pod názvem Šumavská trilogie. Vydaných titulů má na dvě desítky a jeho rukopisná pozůstalost představuje další stovky a stovky stran. „Psal rychle, přímo do stroje. Myslím, že by velká skříň nestačila na jeho dějiny bavorovské farnosti, různé příběhy a historky, a zvlášť na pětadvacet dílů životopisu Franze Josefa a jeho rodiny. Císař pán – to byla jeho velká láska,“ vzpomíná P. Švehla a dodává: „‚Slávo, tak se mi narodilo další dítě,‘ hlásil mi s radostí i hrdostí, když mu po listopadu 1989 začaly vycházet jednotlivé knížky tiskem.“

Mezi nimi si snad každý vybere podle svého vkusu. Namátkou: Cesta k nebi (KNA 2001) je částečně autobiografickým vyprávěním o zkušenostech venkovského kněze; Annáš (KNA 2004) zavádí do Palestiny v Ježíšově době; Moje Doudlebsko (Jelmo 1999) zachycuje zážitky z trampování. Humor v církvi dovolen (KNA 2002) pak shrnuje Hobizalovy kněžské i vzpomínkové úvahy a minipříběhy. „Humor byl v církvi vždy,“ píše v poslední jmenované knížce a uzavírá: „Trvalý optimismus církve je garantem humoru, ale není jeho pramenem. Pramenem je opravdová radost. Pramenem radosti je potom čisté svědomí a úplně za vším je láska.“