Svatý Ignác z Loyoly je autorem známé praktické rady pro duchovní život, která říká, že stvořených věcí máme užívat natolik, nakolik nás vedou ke konečnému cíli. Věci, které nám svět nabízí, se tak pro nás mají stát prostředky na naší cestě k Bohu. Na cestě asfaltové i na cestě životní, jejímž cílem je sám Bůh, mohou dobře posloužit dopravní prostředky. Ve své službě je využívá i papež František, který má jako dobrý jezuita tuto Ignácovu poučku jistě na paměti, jak o tom vypovídá jeho skromnost a odmítání nadbytečného luxusu.

O tom, jak i jeho předchůdci využívali dopravní prostředky, svědčí sbírka papežských vozů ve Vatikánských muzeích, která se nachází v podzemní hale oddělené od ostatních expozic, takže ne každý návštěvník muzeí si jí všimne. Dává nahlédnout do historie papežských vozů od 19. století po současnost. Mezi nejstarší exponáty patří ještě kočáry, ale i nosítka, postroje pro koně atd. Nejmajestátněji z nich působí veliký zdobený kočár Berlina di Gran Gala z roku 1826, který sloužil papeži Lvu XII. a jeho nástupcům při významných slavnostech. Tento vůz byl tažen šesti koňmi, jeho interiér je uzpůsoben jako malý trůnní sál a exteriér je bohatě zdoben pozlacenými sochami a reliéfy zobrazujícími mimo jiné papežské symboly, jako jsou klíče sv. Petra a papežská tiára.

Triumfalistický ráz spojený s touto epochou papežství, který z tohoto kočáru sálá, byl později nahrazen spíše jednodušším stylem, který úřad Petrova nástupce nezdůrazňuje vnější okázalostí, ale snaží se naopak vyvarovat přepychovosti, která by mohla vyvolávat pohoršení. Vedle zmíněného majestátního kočáru pak najdeme ve sbírce i několik menších obyčejnějších vozů, které papežům 19. století sloužily pro všední dopravu.

Motorová éra

První motorové vozy se ve Vatikánu začaly objevovat ve 20. letech minulého století za pontifikátu Pia XI. Byly to nejprve vozy dnes už zaniklé italské automobilky Bianchi. Ostatní výrobci z celého světa se nenechali zahanbit a soutěžili o to, aby papeži poskytli své nejlepší dopravní prostředky. Ve sbírce tudíž najdeme auta z meziválečného období jako Mercedes-Benz 460, speciálně upravený Citroën C6 Lictoria nebo o něco prostší vůz Graham Paige 837 z roku 1929, využívaný Piem XII. za druhé světové války. Právě v něm jel papež vybombardovanou římskou čtvrtí San Lorenzo v červenci roku 1943, kdy svou návštěvou chtěl povzbudit obyvatele zasažené válečnou tragédií.

První klasický papamobil (speciálně upravený vůz, který slouží především ke krátkým cestám Svatého otce mezi davy věřících) byl poprvé uveden do provozu za pontifikátu Jana Pavla II. Je to bílý otevřený terénní Fiat 1107 Nuova Campagnola, který díky svému uzpůsobení umožňuje blízký kontakt mezi papežem a věřícími. Právě v tomto voze, který je rovněž součástí sbírky, projížděl Jan Pavel II. po Svatopetrském náměstí během generální audience 13. května 1981, když na něj byl spáchán neúspěšný atentát. Svatý papež, který střelbu jako zázrakem přežil, útočníka Mehmeta Aliho Agcu ve vězení později osobně navštívil a ukázal tak sílu křesťanského odpuštění. Po tomto incidentu se začalo více dbát o bezpečnost Petrova nástupce, což se projevilo i na nových papamobilech, které bývají opatřeny budkou z neprůstřelného skla. Ve sbírce jsou vystaveny dva modely v tomto provedení: Toyota Land Cruiser a Mercedes 230 GE. Na akcích na Svatopetrském náměstí se však i nadále často používají otevřené papamobily.

Malý Renault

V kontrastu k několika vystaveným limuzínám značky Mercedes a Lancia, které sloužily k delším cestám, stojí za zmínku bílý Renault 4, který daroval papeži Františkovi don Renzo Zocca, farář z dělnické čtvrti ve Veroně. Toto skromné auto sloužilo severoitalskému knězi mnoho let v jeho pastorační práci mezi lidmi na okraji společnosti. Když se po předání malého Renaultu vydal tento farář spolu s papežem na společnou zkušební jízdu, František vyprávěl, že právě takovým autem jezdil dříve v Argentině a že ho nikdy nezradilo.

O autorovi| DOMINIK FRIČ, bohoslovec římské koleje Nepomucenum