V české historické paměti figuruje Zikmund Lucemburský, syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské, v podobě pragmatického intrikána, odpovědného za smrt mistra Jana Husa, i nesmiřitelného protivníka husitství, neváhajícího zdvihnout meč proti své vlasti. Tento obraz není výplodem českého nacionalismu 19. století, nýbrž má podstatně hlubší kořeny. V letech 1420–1421 ho stvořila husitská propaganda, aby zdůvodnila, proč Zikmund postrádá nárok na český trůn a proč je jeho česká korunovace, uskutečněná 28. července 1420, neplatná.

V textech husitských kronikářů a publicistů i ve sněmovních usneseních, formulovaných mistry pera, vystupuje uherský a římský panovník jako výlupek všech špatností. Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným Antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, libuje si ve smrtelném hříchu smilstva, neváhá hromadně popravovat své protivníky, v boji proti muslimům si počíná zbaběle, nedrží dané slovo, propadá záchvatům bezuzdného vzteku a při jednáních s husitskými poselstvy se chová jako druhý Lucifer 133 husitská revoluce a řádí jako smyslů zbavený. Ani náhodou nenaplňuje ideál křesťanského panovníka, spíše se jeví jako obdoba ryšavého apokalyptického draka. Ostatně odznak s drakem nosí přece na hrudi. Zdá se skoro neuvěřitelné, že takový člověk je synem Otce vlasti. Nu, což! Moudrý biblický král Šalamoun také zplodil nehodného Roboama.

Musel čelit útoku osmanských Turků

Motivy Zikmundovy démonizace se jistě dají pochopit, z historického odstupu i v kontextu tehdejšího dění ale působí zaujatě, ne-li nespravedlivě. Uhry, německé oblasti Svaté říše římské i většina tehdejší Evropy jej vnímala jinak, v podstatě pozitivně. V uherském prostředí, kde se ve věku devatenácti let prodral v březnu 1387 po dramatickém zápase ke královské koruně, proslul jako strůjce reforem, jež bohatou, ale poněkud zaostalou zemi na okraji západokřesťanského světa civilizačně povznesly. Neměl to však snadné. Musel čelit útokům osmanských Turků, kteří mu uštědřili v září 1396 těžkou porážku u Nikopole, dvakrát se střetl s opozicí a tvrdě se s ní vypořádal, a jednou se dokonce ocitl na několik měsíců v zajetí nespokojené šlechty. Všechny nesnáze ale přečkal a poté, co si upevnil postavení v Uhrách, vstoupil na evropskou scénu.

K úspěšnému působení měl nesporné předpoklady. Ze tří synů Karla IV. byl politicky nejtalentovanější, prostě skutečný dědic státnického talentu velkého otce. V diplomatických jednáních se cítil jako ryba ve vodě, rozhodně bezpečněji než na bojišti. Imponoval i svým zjevem. Husitům sice nevoněla barva jeho vlasů a vousů, ale ve chvíli, kdy na ně dopadaly sluneční paprsky, získávaly zlatavý nádech. A zlatá byla barvou boží přízně a vyvolenosti. V pozdně středověké Evropě, v níž se prosazovalo umění portrétu, patřil Zikmund k nejzobrazovanějším panovníkům. I to vypovídá o jeho pověsti a oblibě.

Vrcholem Lucemburkovy politické dráhy bylo nepochybně svolání a úspěšné dovršení kostnického koncilu. Jako nový římský král ukázal západokřestanské Evropě cestu k obnovení církevní jednoty. I proto se těšil pověsti nového Šalamouna či Justiniána, vzorů dokonalých panovníků.

České dilema

Zní to možná překvapivě, ale Zikmund měl k husitům názorově podstatně blíže, než si myslíme. Některé zásady, s nimiž později vyrukoval Hus, prosazoval v Uhrách už na počátku 15. století. Stejně jako jeho nevlastní bratr Václav IV. uplatňoval v politické praxi princip nadřazenosti světské moci nad mocí duchovní. V roce 1404 zakázal zveřejňovat a vykonávat papežská nařízení bez souhlasu panovníka a zároveň si osoboval nárok jmenovat všechny vyšší církevní hodnostáře bez ohledu na mínění církevních úřadů. Katolická církev později užasle sledovala, jak Zikmund v prvních letech husitské revoluce zastavoval církevní statky svým věrným šlechticům a bojovníkům, aniž by k tomu měl její souhlas. V roce 1422 ho sice donutila, aby tyto zástavy odvolal, leč po odeznění revoluční bouře vydával Lucemburk zástavní listiny na církevní statky jako na běžícím pásu, a to katolické i husitské šlechtě. Formálně sice vystupoval v roli obránce duchovenstva, to mu ale nijak nebránilo podlamovat ekonomický, a tím politický potenciál římské církve. S husitským artikulem o zákazu světského panování církve v hloubi duše určitě souhlasil.

Přesto se proti husitům z několika důvodů vymezoval. Jako imperátor a světská hlava západního křesťanstva byl spolu s papežem nosným pilířem i strážcem křesťanské jednoty. Nepřipadalo proto v úvahu, aby toleroval odstředivé tendence v rámci křesťanské Evropy. Husitský program, shrnutý ve čtyřech artikulech pražských, přijmout zkrátka nemohl, ba ani nechtěl. V opačném případě by se stal v očích Evropanů kacířem a ztratil by jakoukoliv legitimitu. Nelíbila se mu ani myšlenka volitelnosti českého trůnu, s níž část husitských předáků operovala, ačkoliv České království tradičně bylo dědičnou monarchií. Skrz prsty hleděl zprvu i na politické aktivity městského stavu, protože se obával oslabení pozic panovníka jako přímé vrchnosti královských měst.

Zikmund byl pragmatický státník, který se dokázal rychle poučit z chyb a přehodnotit své postupy. Po vojenských porážkách, jež utrpěl na českém území v letech 1420–1422, se rozhodl vyřešit husitský problém politicky. Jedině tato cesta mu skýtala naději na plné uznání českého královského důstojenství. V letech 1424–1425 se marně snažil prosadit veřejnou diskusi mezi husity a představiteli katolické církve, roku 1426 navázal kontakty s částí táborského svazu, ale více si sliboval od účasti husitské delegace na basilejském koncilu. Věděl totiž, že bez dohody mezi husity a koncilem, popřípadě s papežem, si o přímé vládě v Čechách může nechat jen zdát.

Liška ryšavá?

Snad každý Čech si v souvislosti s králem Zikmundem vybaví charakteristiku liška ryšavá. Ta je ovšem až novověkým výtvorem, v českých písemnostech 15. století ji marně hledáme. Zikmunda však tyto texty přirovnávají k rvavé lišce. Odtud pramení spekulace, že se písař možná dopustil chybného čtení původního přívlastku rezavá. Jenže pádný důkaz pro lákavou domněnku chybí. Barva Lucemburkových vlasů nicméně k asociacím s liškou přímo vybízela. V soudobých snářích totiž liška znamenala lstivého a bohatého nepřítele, což byla identifikace, která z husitského hlediska padla na Zikmunda jako ulitá. A to nemluvíme o biblických liškách na vinici, považovaných ve středověku za symbol protivníků Kristovy církve. Husité však častěji a raději římského a uherského krále ztotožňovali s apokalyptickou ryšavou šelmou. A odtud je pouhý krůček k lišce, která přece také mezi šelmy patří.

Ukázky z knihy Petra Čorneje Husitská revoluce. 

Stručná historie (Paseka 2021)