Jak jste jako herec prožíval uplynulý pandemický rok, kdy divadla nehrála?

Nemůžu říct, že jako prase v žitě, ale vlastně docela dobře. Za svůj dlouhý život jsem měl už několikrát výpadek v hraní. Jednou z osobních rodinných důvodů, dvakrát kvůli zdraví, tentokrát to bylo už počtvrté. Poprvé to bylo dokonce na čtyři roky. Takže mám jistý trénink, jsem už ostřílený kozák. Jakožto penzista beru také pravidelný důchod. Pravda, kdyby byl v anglických librách, bylo by to lepší, ale na chléb i na máslo je, takže mám spíš starost o spoustu kolegů, kteří nemají pevné angažmá a jsou „na volné noze“. Ti totiž nepobírali měsíční plat – a za této situace někdo dělal hrobaře, jiný řidiče tramvaje, jeden z mých dobrých kolegů dokonce zedničil u firmy. Dělali, co se dalo, aby uživili rodinu.

Vy jste chtěl být hercem od malička?

Už jako malé dítě jsem si hrával na někoho, kdo nejsem. Třeba na chlapečka z Brna, i když tam od nás nikdo nikdy nebydlel. Žil jsem na pražské Malé Straně a sotva věděl, že Brno existuje. Ale pořád jsem nutil rodinu, aby mě považovali za chlapečka z Brna.

Na Malé Straně žijete vlastně celý život. Čím vám přirostla k srdci?

Vším, v podstatě jsem Malou Stranou odkojen. Už v prvních válečných letech, kdy tátu zavřeli, mě maminka dala ke svým rodičům, kteří bydleli u Tyršova domu na Malé Straně, a tam jsem vyrůstal. Maminka žila ještě v Jičíně, kam odešla po svatbě za tatínkem, který tam pracoval jako archivář města. Ale dva měsíce nato gestapo vybralo jičínskou radnici, včetně tatínka. Byla tam nějaká ilegální buňka napojená na Sokol a tatínek byl v Sokole pokladníkem. Tátu pak soudili v Mnichově a maminka ani nevěděla, kde je a jestli se vůbec vrátí. Po válce pak rodiče získali vlastní byt na Malé Straně, kde bydlím dodnes. Je to v tichém zákoutí, kam turisté ani moc nepřijdou.

Když jste jako kluk četl Nerudovy Malostranské povídky, tak jste je tam ještě musel cítit…

Od Nerudových časů se tam toho zase tak moc nezměnilo, ale hlavně tam v té době ještě spousta takových figurek žila. U nás v okolí byly malé vinárničky, takové špeluňky s nálevním pultem tak pro tři lidi, a vždycky tam stávala nějaká z vysloužilých pouličních dam z první republiky a jemně popíjela. Už z nich byly – jak říkal Neruda – hundsfrajle, tedy stárnoucí dámy s psíky. Psík byl uvázaný venku, dáma do sebe hodila nějakého panáčka a vyprávěla. Byly to hrozně hodné ženské. Pak tam byly různé krámky, jako třeba krajkářka, zlatník nebo vyšívačka církevních rouch, která bydlela naproti nám v přízemku. V malých hokynářstvích to zvláštním způsobem vonělo, a když člověk šel kolem, ta vůně ho praštila do nosu a už v něm zůstala. Žádná auta tam nejezdila, jen jednou denně projel velký čtverhranný modrý poštovní vůz tažený koňmi, který vozil balíky. Dopisová pošta chodila dvakrát dopoledne a jednou odpoledne, samozřejmě bez příplatku, ne jako dnes. A dvakrát třikrát do týdne přijel valník plný sudů a do hospůdek U tří korunek a U Fabiánů, které byly vedle nás, přivezli sudy piva, které po žlabu kouleli do sklepa. Pak přijel metař Venca Plameňák s kárkou, a to, co po koních na dlažbě zůstalo, zametl a odjel s tím k Vltavě, kterou znečistil.

V jednom Cyrilometodějském kalendáři jste okomentoval fotku staré lampářky z Malé Strany, kterou jste náhodou znal...

Ano, i ona byla jednou z těch malostranských figurek. Taky měla pejska a žila u nás za rohem.

Z tohoto malostranského světa jste ale jako kluk zamířil na divadelní prkna i na filmové plátno. Jak se to stalo?

Na škole mi velmi brzy začala jít recitace. Mou první básničkou byla v 1. třídě ta od Jaroslava Seiferta k narozeninám pana prezidenta Beneše. Dodnes si ji pamatuju: „Vy náš pane prezidente poslechněte maličké, / vy už jistě dobře znáte přání naše kratičké…“ (recituje ji dál až do konce – pozn. red.). V šesté třídě pak přišel stařičký bělovlasý profesor francouzštiny Karel Vetter, který učil na škole Jana Nerudy v Hellichově ulici a vedl tam dramatický kroužek. Dělal tehdy večery Boženy Němcové a potřeboval do hry V zámku a podzámčí malého chudého chlapečka Vojtěcha – a paní češtinářka doporučila mě. Vzápětí na to pan profesor přemluvil mé rodiče, abych přestoupil k nim na školu, že by měl dalšího adepta do dramatického kroužku. Školní divadlo se tam hrálo už na velmi dobré úrovni s náročným repertoárem: Shakespeare, Moliere, Heinrich von Kleist, Goldoni, Puškin, Čechov, žádná ořezávátka. Vyhrávali i nejrůznější soutěže. A když potřeboval film či divadlo do role nějaké děti, chodili na Hellichovku. Tak jsem se dostal do dětských rolí do Národního divadla, do filmu i do televize.

Vaše první filmová role bylo práče ve Vávrově Janu Žižkovi a Proti všem. Jaké to bylo hrát jako kluk po boku velkých herců?

Tím, že jsem s nimi vystupoval v Národním divadle, měl jsem k nim obrovskou úctu a chodil se na ně dívat. Ale vesměs platilo, že čím větší mistr, tím přirozeněji a vstřícněji se ke mně choval. Při natáčení Proti všem se dobývání Tábora točilo za Barrandovem za strašného počasí. Stály tam velké vojenské stany, uprostřed ohřívadlo, všichni zmrzlí jak preclíci, a protože se čekalo na lepší počasí, tihle mistři mě zabavovali, hráli se mnou abecedu. Jediný, kdo se mi nevěnoval, byla Jana Rybářová, která hrála novicku Janu. Znal jsem ji z jeviště i z filmu a jako klukovi, který šel do puberty, se mi strašně moc líbila. Tajně jsem ji miloval, dokonce jsem ji stopoval, když chodila z Realistického divadla na tramvaj. Jenže ona byla velký introvert, uzavřená a nikdy se k nám nepřipojovala – a mě bolelo, že zrovna ona ne. O něco později jsem ale nafilmoval mnohem větší roli. Jiří Weiss točil okupační drama Hra o život. Karel Höger mi v něm hrál tatínka, Vlasta Chramostová maminku – a to už pro mě něco znamenalo. Byla to navíc psychologicky poměrně náročná role, na kterou moc rád vzpomínám, stejně jako na pana Weisse. Byl typ režiséra, který miloval detaily a s herci velmi pracoval. Na začátku přitom nedělal žádný casting, ale pozval si mě do hotelu Esplanade, koupil mi limonádu a povídali jsme si; vůbec po mně nechtěl, abych něco předváděl. Jako kameraman západních jednotek projel v roce 1945 celou válečnou Evropu až do Prahy. Jednou si se mnou povídal o tom, co viděl, když osvobodili koncentrační tábor, ty haldy mrtvol, a vím, že mě rozbrečel. I teď, když o tom mluvím, mi jde mráz po zádech. Tehdy jsem to nechápal, ale zpětně vím, že chtěl vědět, jak moc jsem citlivý.

Rodiče vás v hraní podporovali?

Velmi, až do okamžiku, než jsem se rozhodl, že to bude moje životní povolání. Celá rodina vystudovala filozofii, včetně neteře, tatínek s maminkou se tam seznámili, strýček byl univerzitní profesor… u nás má doktorát z filozofie málem i jezevčík. Naši mi sice nic nezakazovali, měl jsem hodné a milující rodiče, ale byli by radši, kdybych studoval historii. A když mi nevyšly přijímačky na DAMU, splnil jsem jejich vůli a vystudoval historii a češtinu. Ale už během studií mi bylo jasné, že to takhle neskončí. Šel jsem na rok na vojnu do Brna, a tam jsem se pak přihlásil na přijímačky na JAMU, které jsem velmi hladce udělal a rodičům se k jejich velkému překvapení přiznal, že budu studovat dál herectví.

Vaše herecká kariéra je dlouhá, ale kdybyste měl vzpomenout role, u kterých si řeknete „kdyby žádné jiné nebyly, tak kvůli nim to stálo za to být hercem“?

To je těžké, radši nejmenujme, protože v každém okamžiku života je člověk jiný a je to různé. Když jsme třeba v roce 1968 a 1969 dělali hry Voskovce a Wericha adaptované na tehdejší politickou situaci, tak vše samozřejmě dostávalo úplný nový smysl a posun. S rolemi je to trochu jako s dětmi, člověk musí mít rád všecky: malou jako velkou, veselou jako smutnou. Když jsem učil na konzervatoři, studentům jsem vždycky říkal, že je jejich povinností si každou roli zamilovat. Každou, ale pak existují opravdu výjimečné role. Je to vždycky obrovská radost nebo spíš – slovy Čajkovského, když byl v Praze na návštěvě a viděl Labutí jezero – „okamžik absolutního štěstí“. Najednou se ve vás všechno vzedme, kdy v této vrcholné chvíli role promluví za vás, vyjadřuje vaše pocity – a vy se zarazíte a uvědomíte se, že lépe než ona to neřeknete. Takových rolí je jen pár za život.

Čím je pro vás divadlo tak fascinující, že jste mu zasvětil celý život, mj. i jako divadelní historik?

Divadlo mám rád především jako herec, i když jsem pro něj mohl také psát, překládat, adaptovat texty, psát o něm články nebo učit na konzervatoři. Na divadle je totiž nejkrásnější, že je to pořád dialog živého člověka s živým člověkem. V televizi či ve filmu si povídáte s kamerou, ale na divadle, když se to povede, cítíte, jak s vámi hlediště dýchá, jak s vámi kráčí, jak na vás reaguje – někdy se zasměje, někdy hrůzou ztichne. A to umí jen divadlo. Když to herecký bard umí, vodí si publikum jako pejska na provázku, to je nádhera, to je požitek! Velcí herci tohle ovládají. Měl jsem to štěstí na vlastní oči vidět hrát na jevišti Laurence Oliviera, Christophera Plummera nebo Daniela Olbrychskiho, a bylo to něco neuvěřitelného. Z českých herců toho dosahoval Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Karel Höger, Vlasta Fabiánová, Marie Vášová či Marie Glázrová.

Vaše jméno je také 25 let spjato s těmito novinami, do nich přispíváte. Čím je vám KT blízký?

Do Katolického týdeníku jsem přešel po čtyřletém působení v Zemských novinách, což byl deník. Práce v deníku je nesmírně náročná, kdy se musí každý den „nakrmit“ novinové strany texty. A protože jsem vedle toho pořád hrál divadlo, potřeboval jsem si ulevit a přešel jsem do Katolického týdeníku, kde jsem navíc nalezl velmi přátelské a empatické prostředí. Z rodinných důvodů jsem pak musel divadlo i noviny na čtyři roky opustit. Maminka, které bylo 85 let, se totiž ze dne na den stala bezmocnou jak na těle, tak na duchu – a tak jsem s ní zůstal doma a staral se o ni, než definitivně odešla. Jednou za týden ale přišla sestra, která je lékařka, u maminky počkala a já každé úterý v pozdním odpoledni odešel do redakce Katolického týdeníku, kde na mě všichni čekali. Dali si se mnou kafe, popovídali si, já díky tomu přišel do jiného prostředí, a zároveň jsme se domluvili na nějakém článku. A já jsem pak doma po nocích, když maminka usnula, „bušil“ do počítače a tak dál přispíval do novin. A když maminka po čtyřech letech zemřela, moje první kroky vedly opět do těchto novin. I když tam nejsem už od roku 1999 zaměstnán a redakce se od té doby mnohokrát vyměnila, vždycky mě ti noví přijmou, jako kdybych tam patřil.

JAROSLAV SOMEŠ (nar. 21. června 1941) je herec, divadelní historik, publicista, pedagog a recenzent. Začal hrát už jako dítě ve filmech režiséra Otakara Vávry Jan Žižka a Proti všem. Vystudoval historii a češtinu na Filozofické fakultě UK a herectví na JAMU v Brně (1968). Poté se věnoval hlavně divadlu. V roce 1989 byl jednou z klíčových osobností u zrodu divadelní společnosti Petrklíč, která svým repertoárem obracela pozornost k základním mravním a křesťanským hodnotám. Je považován za jednoho z našich největších teoretiků divadla. Spoluzakládal divadelní Ceny Thálie a působil v její porotě.