Kdybychom chtěli vměstnat do jedné mapy všechna místa, kde na jeho tvorbu můžeme narazit, tato novinová strana by na to nejspíš nestačila: odhad počtu jeho artefaktů se pohybuje kolem číslovky 2 500. Jeho obrazy, fresky a sgrafita zdobí desítky kostelů i mnoho dalších veřejných budov po celé Moravě, ale také v Čechách. Nacházíme je v Praze na hotelu Paříž, na škole v Karlíně či v kapli v Invalidovně, dále v Lounech v kostele sv. Mikuláše, v Pardubicích na fasádě radnice nebo v Žatci na Občanské záložně.

Jako nejvýraznější bod by však z pomyslné mapy jeho stop měl vyčnívat (snad poněkud překvapivě) Prostějov. „Jano Köhler zde měl takřka druhý domov, našel tu celoživotní přátele a vracel se sem celý život – od první zakázky až po poslední dílo před smrtí,“ shrnuje městská kronikářka Hana Bartková. Umělce, který se narodil v Brně a od dětství až po závěr života měl domov na Kyjovsku, v Nenkovicích a později Strážovicích, přivedlo do Prostějova doporučení jeho profesorů z pražské akademie. „Šlo o výzdobu fasády pernštejnského zámku freskami a sgrafity, Köhler zde pracoval v letech 1900 a 1901. Návrhy vycházely z hanáckých a národních tradic: najdeme tu ozdobné motivy s rostlinnými náměty, psaníčková sgrafita, ale například i Hanačku s přeslicí, dvoje sluneční hodiny nebo obraz Honění krále Ječmínka,“ říká Bartková a dodává, že do posledně jmenovaného výjevu vložil Köhler také svůj autoportrét, když se zachytil jako mušketýr s vysokým kloboukem.

A do práce prý vkládal i momentální nálady. „V podobě sluníčka zobrazil radního záložny a pekaře Sluku, který měl dohlížet na Köhlerovo pracovní nasazení. Malíř měl totiž pocit, že jej radní považují spíš za zedníka než za umělce,“ říká kronikářka a dodává: „Zakázkou na výzdobu zámku si Jano Köhler získal uznání u veřejnosti i u odborníků.“

V Prostějově našel přátele i ženu

Další objednávky přímo ve městě proto rychle následovaly, často šlo o výzdobu měšťanských domů. Jeden z nich přitom v Köhlerově životě sehrál zásadní úlohu hned dvakrát: při práci na výzdobě domu stavitele Součka se seznámil s Rozálií Uhlířovou z nedalekých Mořic a zanedlouho se s ní oženil, a fresku na Součkově domě také o dalších téměř čtyřicet let později a už vážně nemocný opravoval jako své poslední dílo.

Kromě práce ho na střední Moravu přiváděly osobní vazby a přátelské vztahy, z nichž jeden předznamenal i Köhlerovo pozdější působení. „Jedním z jeho prostějovských přátel a mecenášů byl farář, básník a člen Katolické moderny P. Karel Dostál-Lutinov. Zadával mu zakázky na ilustrace časopisů a knih a později Köhlera oslovil i se žádostí vyzdobit freskami nově opravený kostel Povýšení sv. Kříže. Na přání P. Dostála-Lutinova vytvořil Köhler v roce 1912 také barevnou litografii sv. Cyrila a Metoděje, která byla v roce 1933 vydána na známkách Československé pošty,“ odkazuje Bartková k jednomu z nejznámějších zobrazení věrozvěstů, zdobenému nápisem „Tito jsou otcové naši“.

Také díky zmíněným kontaktům posléze Köhler pokračoval v práci na dalších církevních zakázkách. Mapa Köhlerových stop se pak zaplňuje mnoha body třeba v Olomouci, kde vyzdobil arcibiskupskou rezidenci, kapli Arcibiskupského kněžského semináře, kapli sv. Jana Sarkandra nebo kostel sv. Cyrila a Metoděje v místní části Hejčín. Své největší dílo pak vytvořil na Svatém Hostýně, kde v letech 1912 až 1933 vyzdobil jednotlivá zastavení Jurkovičovy křížové cesty výjevy zhotovenými technikou řezané keramické mozaiky. O jejím nyní už přes deset let probíhajícím restaurování vypráví také film, který Köhlerovi před třemi lety věnovala společnost Cine4net. „Jano Köhler zemřel 20. ledna 1941, ve svých téměř osmašedesáti letech, v brněnské nemocnici u sv. Anny na rakovinu žaludku. O čtyři dny později se s ním ve Strážovicích za smutného zimního dne loučily stovky lidí z blízka i daleka,“ dodává prostějovská kronikářka Hana Bartková a uzavírá své vyprávění slovy, která Köhlerova rodina uvedla na smutečním oznámení: „Byl mužem dobrého srdce, ušlechtilých uměleckých snah a vzácného charakteru, pro kteréž vlastnosti mu náleží trvalá a vděčná paměť.“