„To byla výhoda pohraničí, že sem chodili kněží za trest,“ poznamenává Libuše Macháčková z Krnova při vyprávění o normalizačních letech na Krnovsku a Osoblažsku. S tímto tvrzením by určitě souhlasila i řada dalších pamětníků z jiných farností v bývalých Sudetech. Kněží odsunutí z velkoměstských farností nebo silně religiózních oblastí často přinesli do svých nových působišť velkou vzpruhu. Libuše Macháčková se svými přáteli vzpomíná třeba na P. Josefa Kunického, který se zasloužil o záchranu vzácného gotického kostela v Hrozové u Osoblahy. Jeho pozornost tehdy upoutalo malé okénko v presbytáři a díky svému vzdělání si uvědomil, že se zřejmě jedná o starobylou stavbu. Jen díky tomu pak kostel získal památkovou ochranu, což ho zcela jistě zachránilo před demolicí. P. Kunický zemřel v roce 1969, v roce 2013 pak v zachráněném kostele archeologové našli a odkryli vzácné fresky z 13. století.

Hodina zpěvu s P. Olejníkem

O chvíli později zazní jméno dalších kněží. Třeba v blízké Třemešné pořádal P. Antonín Dominik v 70. letech exercicie, na které přijížděl i autor hudebního doprovodu k žalmům, ordináriím a antifonám P. Josef Olejník. Regenschori krnovské farnosti Václav Mička dnes vzpomíná, kterak dostával při setkáních od legendy české liturgické hudby školení, jak správně zpívat. Ostatně P. Josef Olejník také celých osmnáct let prožil v okrese Bruntál ve farnosti Andělská Hora. Na jeho působení mezi roky 1950 až 1968 tam upozorňuje pamětní deska. Právě v Andělské Hoře v roce 1966 poprvé zaznělo Olejníkovo ordinárium, které má dnes v Kancionálu číslo 502.

O farnosti v nevelkém Osoblažském výběžku se ale za komunismu starali také dva kněží, jejichž jména se nyní spojují převážně s biskupskou službou. Emeritní pomocný biskup olomoucké arcidiecéze Josef Hrdlička sloužil v 80. letech v Liptani, Třemešné, Pitárném a Vysoké. Jen o pár kilometrů dál v Bohušově působil začátkem 50. let pozdější kardinál František Tomášek. Na Osoblažsko přišel z olomoucké fakulty, kde měl akademický titul profesora. Dodnes na něj vzpomíná kostelnice Emílie Chalupová z nedalekých Slezských Pavlovic: „Byl to ohromný člověk, opravdu dobrý kněz. On byl už tenkrát tajně vysvěcený jako biskup, ale lidi to nevěděli.“ Jí samotné o biskupském svěcení Františka Tomáška řekly řeholnice z Osoblahy, u kterých bydlel. „Ony ho tenkrát měly na obraze nahoře v klauzuře a říkaly mi: ‚To je pan biskup – tajně svěcený.‘ A ne abych o tom někomu říkala,“ kladly jí na srdce Milosrdné sestry III. řádu sv. Františka, které se v Osoblaze staraly o Ústav pro nevyléčitelně choré.

Bonbony od Františka Tomáška

František Tomášek měl v klášteře (dnes Domov pro seniory) zázemí, ze kterého na motorce dojížděl do farnosti Bohušov, po večerech pak zase doma vyřizoval dopisy. Emílie Chalupová měla tehdy 13 let a vzpomíná: „Ráno jsem šla do školy, tak jsem mu brala poštu a za to jsem vždycky dostala čokoládové bonbony. Na to všechno byly jinak tehdy potravinové lístky!“

Z Bohušova se také stalo na příští roky poslední Tomáškovo působiště: „V jedenapadesátém roce ho zavřeli, nějak v létě. Ještě stihl sezdat švagrovou. Můj švagr byl sice komunista, ale strašně si pak zakládal na tom, že ho oddával kardinál Tomášek,“ říká paní Chalupová. Její další setkání s Františkem Tomáškem nastalo až za 18 let, když v ro ce 1969 přijel na biřmování do Slezských Pavlovic. Emílie Chalupová tehdy byla mezi biřmovanci, a když ji tehdejší farář P. Zdeněk Pirunčík biskupovi Tomáškovi představil, dostala na památku růženec.

Tisíce kostelů a kapliček v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nejsou jen místy modlitby, ale nesou i paměťovou stopu. Každá farnost nějakým způsobem prožila válku, tvrdá 50. léta nebo normalizaci. V každé je na co vzpomínat. Při putování českou, moravskou a slezskou krajinou se takové příběhy dají nenápadně odhalovat.