S P. Františkem Hobizalem to mám podobně jako s rodiči. Často si na stará kolena říkám: Kdybych se byl více zajímal o to, co prožívali, čím žili v dětství, čím prošli až do doby, kdy jsem jejich originalitu byl schopen vnímat! Kdybych si byl tehdy dělal poznámky! Jak rád bych se k nim nyní vracel!

Františka jsem osobně poznal až na počátku roku 1977. Po návratu z vojenské základní služby ve mně dozrálo rozhodnutí jít cestou kněžství. Jako prachatický rodák jsem přirozeně toužil poznat kněze v okolí Prachatic. Zúčastnil jsem se jedné podvečerní bohoslužby ve všední den v Bavorově. Po ní jsem se Františkovi představil a on mě hned pozval na faru, kde mu vytvářela takřka rodinné zázemí farní hospodyně, jeho „babička Růženka“, jak říkával.

Z prvního kontaktu vzniklo přátelství. Stal jsem se pro něj a jeho blízké „Johánek“. Čím jsem si získal jeho důvěru, nevím. Vím, čím si on získal důvěru mou. Vyprávěl mi o svém mládí, počátcích kněžství, kněžských postavách českobudějovické diecéze 20. století. A dával mně číst svá díla. Tehdy, za totality, napsaná strojem. Měl většinu z nich vzorně svázaných, vždy alespoň ve dvou kopiích. Věděl, že půjčování znamená i ztrátu.

Společně do Svaté země

František byl osobností radostnou, byl vnitřně pravdivý, velmi kontaktní, s přirozenou laskavostí, empatií. Dokázal přijmout velmi srdečně i lidi nepraktikující křesťanskou víru, i ty, kteří byli takzvaně na druhé straně barikády – komunisty či církevní tajemníky. Dostat se do jeho blízkosti bylo jako zažít očistnou kúru. Jeho přirozený optimismus, schopnost bavit a vyprávět příběhy lidi kolem něho stmelovaly. Byl inteligentní, s fenomenální pamětí a dispozicí pro historii a fabulaci. Jen jeho na stroji psaných historických románů je ve strojopisu několik desítek.

Dodnes jsem nepochopil, kde bral čas na svou literární tvorbu. Byl sice jen na menších místech diecéze, naposledy dlouhé roky v pošumavském Bavorově, kromě svého kaplanování u katedrály v Českých Budějovicích a nedlouhého angažmá ve Stráži nad Nežárkou, ale přesto. Každý jeho literární pokus znamenal jistě mnoho hodin přípravy, četby, studia.

Ti, které svou osobitostí okouzlil, k němu nacházeli opakovaně cestu. A měl přitom již od 70. let své zdravotní problémy, které ovšem uměl zlehčovat. Když nemohl pro bolest nohy chodit do schodů, té noze říkal: Podívej, mám hůlku, když nebudeš poslouchat, přetáhnu tě.

Celoživotní Františkovou touhou byla pouť do Svaté země. Cesta autem nebyla pro jeho zdravotní problémy již myslitelná. Zorganizoval jsem tedy v březnu 2001 leteckou pouť pro 53 osob. Nikdy předtím letadlem neletěl a měl obavy, ale touha spočinout na zemi, po které chodil Ježíš, zvítězila. I když jsem byl oficiálně garantem pouti a byla nám přidělena i izraelská průvodkyně, skutečným duchovním průvodcem byl František. Stačil o tomto putování ještě napsat 40 krátkých reflexí.

Necelé čtyři měsíce poté nenadále zemřel. Byla neděle ráno 8. července 2001. Měl slavit eucharistii. Slavil ji, jak věřím, již v nebi.

O autorovi| P. JAN FATKA OCarm