Odkud pochází rod Kodetů? Jak jste se dostali na Vysočinu?

O svých předcích toho poměrně dost vím, protože můj dědeček Josef sepsal v roce 1941 své vzpomínky a tatínek zase vedl rodinnou kroniku. (…) Když byl dědovi jeden a půl roku, jeho tatínek náhle zemřel na infarkt. Jako dítě z toho neměl ještě moc rozum, ale později vzpomínal, jak ho jednou hledali a nemohli najít, protože šel svého tatínka hledat na hřbitov. Mamince zůstala starost o tři děti. Byla to dobrá žena, až tak, že na svoje dobré srdce doplatila.

Jak to myslíš?

V době, kdy se prababička Anna jako vdova starala o své tři děti, pracoval v Řepčicích jistý pan Háva, vdovec, který o ni měl veliký zájem. Tvrdil, že má v Bělé u Horní Cerekve na Vysočině kovárnu a tři malé děti. Ona ho nechtěla, a tak se pan Háva obrátil na pana faráře, aby ji přemluvil. Nakonec svolila, vzala si ho a přestěhovala se za ním. Tam teprve zjistila, že ji oklamal. Bydlel v najatém bytě, pracoval v obecní kovárně a těch malých dětí měl šest. Vedle péče o děti musela prababička ještě sloužit u sedláků, aby se nějak najedli. Do osmi týdnů po svatbě jí manžel vážně onemocněl a zemřel. Na prababičce zůstala starost o všech devět dětí. Na zásah starosty a pana vikáře z Veselé byly pak nevlastní děti dány na výchovu příbuzným zemřelého pana Hávy. Tím ale její odysea neskončila. Asi za dva roky po manželově smrti nabídl prababičce sňatek pan Jelínek, koňský handlíř. Protože dřela bídu s nouzí, kvůli dětem ke sňatku svolila. Pan Jelínek sice vydělával dost peněz, ale na jídlo skoro nic nedával, děti bil a opíjel se. Po hádce se starostou se nakonec musel z vesnice odstěhovat. Asi rok a půl po svatbě také on zemřel a prababička zůstala opět sama. Přestěhovala se do Veselé u Horní Cerekve do místní pastoušky, které se říkalo Bouda. Tam žila a vychovávala své děti. Zemřela, když mému dědečkovi bylo dvacet let.

Tak to děda asi neměl jednoduché mládí...

Od dětství musel pracovat u sedláků a v lese. U jedné selky pásl husy a dobytek. S vděčností vzpomínal na tu hodnou paní, která mu dávala dosyta najíst.

Jak to bylo u nich doma s vírou?

On i jeho sourozenci byli od dětství vedeni k Bohu, chodili pravidelně do kostela. Ale nemyslím si, že jejich víra byla jen tradiční. Byli tak chudí, že často neměli co jíst, a v takových chvílích se vždy modlili, aby se jich Bůh zastal – a často také zakoušeli jeho péči o ně. Když děda chodil do školy do Veselé, oblíbil si ho místní pan farář Hlavsa. Jednou se dědy zeptal, jestli by mu nechtěl ministrovat. On ale namítl, že nemá vhodné oblečení. Pan farář řekl své sestře, která mu dělala na faře hospodyni, aby klukovi pořídila potřebné šaty a boty. To bylo dědovi devět let. Od té doby chodil ministrovat každý den až do svých čtrnácti. Od sestry pana faráře dostával jídlo, které ale nosíval domů mamince, aby se mohli najíst všichni. Vzpomínám, jak děda Josef i jeho bratr Jan mívali doma pod křížem obrázek pana faráře Hlavsy, a když jsem se jako chlapec jednoho i druhého ptal, kdo to je, říkali mi, že to byl kněz, který je podporoval v životě i na studiích. Rádi na něho vzpomínali. Když jsem byl už starší, mohlo mi být tak deset, děda nám – mně a mým dvěma bratrům – říkal, že by někdo z nás mohl být knězem, nejlépe všichni, abychom pomáhali lidem jako ten jeho pan farář, protože v tom viděl poslání kněží. V té době jsem si pro sebe říkal, že moji bratři jsou schopnější a nadanější, tak si Pán jistě povolá je.

(pokračování příště)