Obsah:
Přílohy|Vánoce KT|Ondřejovy housle už neznějí samy
14. 12. 2021
Nejkrásnější ze všech hudebních nástrojů, které plnily učebnu hudby, byla třpytivá tahací harmonika. Ondřej od ní nedokázal odtrhnout oči. Ale tatínek se pana učitele Martina zeptal na cenu a zakroutil hlavou. „Tyhle housličky můžu dát velice levně,“ řekl pan Martin a vytáhl z černého pouzdra ošoupaný nástroj, „když je nekoupíte dnes, zítra jsou pryč.“
Bylo rozhodnuto, třpytivá harmonika zmizela v nenávratnu. A to Ondra ještě netušil, že bílou klávesu stačí zmáčknout a čistý tón zazní sám, bez žákovy zvláštní zásluhy – na rozdíl od houslí.
* * *
„Výš!“ běduje učitelův hlas, když Ondřejův ukazovák po sté, po tisící tiskne strunu. Prst se váhavě sune po hmatníku. „To je moc, níž!“ naříká učitel.
Nepoznal pan Martin, že jinde tak štědrá příroda tomuto snaživému chlapci nenadělila hudebního sluchu? Poznal. Jenže pan Martin je jedním z posledních soukromých učitelů hudby, rád by jím zůstal a nemůže si dovolit propustit žáka jen proto, že nemá hudební sluch. * * * Na zádech školní brašnu, v ruce housle, Ondřej spěchá zasněženým městem. Adventní roráty začínají ve tři čtvrtě na šest – a on dnes zaspal. Rychle, rychle! Pan farář už půjde k oltáři, ta ostuda, když se ministrant přižene na poslední chvíli!
Rozbíhá se, když tu cosi cvakne, ruka nesoucí housle je najednou lehčí – a zazní náraz. Takhle puká hrnec pod přetlakem páry.
Ondřej ztuhl, víčka křečovitě sevřená. Jeho housle!
Když se konečně odhodlá oči otevřít, stojí před ním mladý muž v podivném oblečení: bílý frak, bílá vesta, bílé kalhoty – jako hudebníci, kteří vystupují na koncertech, jen celý v bílém.
Muž drží v ruce Ondrovy housle. Otáčí je, vida, rozbité nejsou. Napíná uvolněnou strunu, ladí, začíná hrát.
Zpočátku zní melodie tiše. Pak hlas nástroje sílí. Je to stále tentýž nápěv, ale chvíli běží živě, s trylky a rychlými přechody, chvíli se nese zvolna a naléhavě. Hudba otevírá tajná vrátka, vstupuje do Ondrovy duše. Sama si vytváří pro sebe místo v jeho mysli a srdci, jako by se rozhodla v něm bydlet a už nikdy neodejít.
Sníh, který dosud spočíval nehybně na pouliční lampě, se náhle zvedá, dostává křídla, z melodie je pták, který krouží nad náměstím. Rozechvívá se i sněhová pokrývka na střechách domů, zářící odrazem tisíců hvězd. V mžiku se ta záplava jasu vznáší výš než věž kostela a tóny nádherné hudby, která se zrodila v duši Ondřejových houslí, plní oslnivým třpytem nebeskou klenbu.
Stal se toho rána veliký zázrak? Kdepak veliký. Docela malý. Ondřej si zamiloval hudbu. A začal ji hledat. Něco z ní slyšel v šumění větru. Něco v ševelení listí topolů. Mnoho ve zpěvu ptáků.
Jednoho dne uslyšel kousek té krásné melodie i při hodině houslí. Pravda, ty tři čisté tóny se topily v záplavě falešného skřípání, které nástroj v Ondrových rukou vydával už přes dva roky. Ale neutonuly. Ondra je dychtivě zachytil, uložil je do svého srdce. Hodinu od hodiny k nim pak přidával další a další a jeho duše se pokaždé zachvěla novou radostí.
* * *
Uplynuly čtyři roky.
Advent právě končí, plný kostel čeká na zahájení půlnoční mše.
Pana Martina, který je nejen učitelem hudby, ale i slavným basem chrámového sboru, jako by letos jeho vlastní partitura nezajímala. Nespouští zraku z nejmladšího houslisty chrámového orchestru. Neuspěchal to trochu? Aby tak Ondřej něco zpackal! Přece jenom, jeho absolutní nedostatek sluchu na začátku, je to všechno podivné…
Dirigent zvedá ruce, Rybova mše vánoční začíná. Z celého orchestru vnímá učitel Martin jeden jediný nástroj. Jeho tvář je strnulá – a pak náhle: „Hraje,“ šeptá, „stal se zázrak, on hraje – a čistě.“ Z očí mu vyrážejí slzy a jeho dojetí je tak veliké, že nebýt štulce od kostelního tenora, poprvé v životě by propásl nástup svého basového sóla „Nu, nu, proč mi nedáš v spaní pokoje“.
A Ondřej? V tuto tajemnou vánoční noc jeho housle už neznějí samy. Spojují se s hlasy ostatních nástrojů, vytvářejí velikou převelikou hudbu a v ní chlapcova duše stoupá k chrámové klenbě, proniká ven do noci a v závrati bělostných křídel letí k hvězdnému nebi.
OLDŘICH SELUCKÝ: Rozbité housle; z Adventního čtení VI, literárního kalendáře Cesty domů
Vydavatel: KatMedia s.r.o.
ISSN 0862-5557 (Print)
ISSN 2787-9593 (Online)
Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.
Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.
Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou
Nastavení souborů cookies
Soubory cookies jsou malé textové soubory, které se ukládají do vašeho zařízení při navštěvování webových stránek. Soubory cookies používáme k různým uživatelským, analytickým a marketingovým účelům (například pro zapamatování přihlašovacích údajů k vašemu účtu, apod.).
Své předvolby můžete měnit a odmítnout určité typy cookies, které se mají ukládat do vašeho zařízení. Můžete také odstranit všechny soubory cookie, které jsou již uloženy ve vašem počítači. Tím však můžete přijít o některé uživatelské vymoženosti našeho portálu.