V září letošního roku jsem byl vypomáhat jako zpovědník na poutním místě v Cascii u hrobu sv. Rity. Toto poutní místo patří v Itálii k těm nejoblíbenějším. A podle starobylé tradice zde velká část věřících spojí své putování se svátostí smíření. Proto sem přijíždějí zpovídat kněží ze široka daleka. Nezřídka i z Říma, kde právě studuji a který je od Cascie vzdálen více než 130 km.

A právě zde jsem se setkal s P. Cyrilem, františkánem pocházejícím až z africké Tanzanie. Tento dobrý muž si koupil jízdenku z Říma do Cascie, ale zpáteční cestu nechal na Boží prozřetelnosti. Inu, františkán. Boží prozřetelnost mu pak zařídila zpáteční cestu v mém autě. A aby toho nebylo málo, dohodli jsme se, že si ještě uděláme malou zajížďku do Greccia, kde sv. František postavil první živé jesličky. P. Cyril byl nadšený, protože v Grecciu – stejně jako já – ještě nikdy nebyl. Klikaté silnice nás zavedly až tam, kde cesta končila, a my jsme poté do proslulé jeskyně museli vystoupat po mnoha kamenných schodech.

Když jsme stanuli ve dveřích nevelké kaple, narazili jsme na místního františkána. Domnívám se, že jeho úkolem bylo buď hlídkovat u „betlémské jeskyně“, nebo vítat přicházející poutníky vlídným úsměvem. Netrvalo dlouho a oba františkáni se dali do družného hovoru a já si v tu chvíli uvědomil, že Prozřetelnost měla v plánu obdarovat také mě… Tento bratr totiž ochotně opustil své povinnosti a zcela se věnoval nám. Kdybych tam byl sám, asi bych si místo prošel, udělal pár fotek, pomodlil se a frčel dál s tím, že si o příběhu prvních jesliček něco přečtu až později doma – k čemuž bych se, jak asi tušíte, už nikdy nedostal. Tím, že jsem přivezl P. Cyrila, jsem získal krásný výklad z nejpovolanějších úst a mohl tak zažít něco z příběhu sv. Františka na vlastní kůži.

Setkání se sultánem

František měl touhu hlásat evangelium po celém světě, a proto se rozhodl, že se přidá ke křížové výpravě, která měla namířeno do Egypta. Zde se setkal se sultánem Al-Kamilem a hlásal mu radostnou zvěst. Sice jej neobrátil na křesťanskou víru, ale už jen to, že ho sultán nedal popravit a propustil jej v pokoji, se dá považovat za zázrak. Kromě oční nemoci, která ho trápila až do konce života, si František z této pouti přivezl také myšlenku na uspořádání živého Betléma. Chtěl lidem názorně ukázat, jak daleko zašla Boží láska, když se Boží Syn stal člověkem a narodil se v obyčejném chlévě. Po návratu do rodné Itálie tedy František začal hledat vhodné místo, kde by mohl první jesličky postavit.

Bratr Tomáš, první životopisec sv. Františka, nám ve Františkánských pramenech vypráví, jak dva týdny před Vánocemi zavolal František jednoho ze svých přátel, který ho prosil, ať přijde mluvit o Kristu do jeho kraje. František mu řekl, že jestli chce, aby slavil Vánoce v Grecciu (90 km od Assisi), musí mu pomoci připravit vše potřebné. Greccio se Františkovi líbilo, připomínalo mu prostředí Betléma. Přál si, aby příchozí lidé na vlastní oči viděli nepohodlí a nedostatek potřebných věcí pro právě narozené dítě. Chtěl, aby spatřili jesličky, volka i oslíka v prostředí stáje. Když bylo dotyčným přítelem vše pečlivě připraveno, na vánoční noc roku 1223 byli na toto místo sezváni nejen řádoví bratři, ale také lidé ze širokého okolí. A skutečně tehdy přišlo k jedné jeskyni nedaleko Greccia mnoho lidí. V rukou drželi zapálené svíce. Jako poslední ze všech přišel sv. František. A když viděl, že je vše podle jeho přání, zářil radostí. Potom přinesli jesličky, vložili do nich seno a přivedli volka i oslíka.

Stále znějící pozvání

Greccio se tak stalo novým Betlémem, místem, kde novým způsobem zazářila krása evangelní chudoby a pokory. Nejen jeskyní, ale také hlubokými lesy v jejím okolí se tehdy ozývaly radostné chvalozpěvy. Následně byla nad jesličkami slavena eucharistie. Sám František si oblékl jáhenské roucho a zvučným hlasem zpíval evangelium. Poté se ujal slova a nadšeně všem vyprávěl o nově narozeném králi a malém městečku Betlému. Bratr Tomáš také zaznamenává pozoruhodné vidění, které měl jeden z přítomných. Jistému muži se zdálo, že v jednu chvíli vidí v prázdných jesličkách maličké dítě, které ovšem vypadalo jako bez života. František se k němu sklonil a probral je z hlubokého spánku. Toto vidění snad mělo znamenat, že se Františkovou zásluhou oné noci v srdcích mnoha lidí narodil malý Ježíš. Domů se tehdy všichni vraceli s nevýslovnou radostí.

Později byla tato jeskyně přestavěna na kapli a skromný klášter, kde nějaký čas pobýval také sv. František. Dodnes je v tomto klášteře vidět místo, kde světec spával, nebo kuchyně, které se přezdívá „Kantýna svatého Františka“. Po celý rok jsou zde vystaveny nejrůznější betlémy z celého světa, které mají poutníkům připomenout, že příchod Božího Syna není jen dávnou vzpomínkou, ale stále znějícím pozváním. K čemu? K radosti z toho, že ten, který přišel, je stále přítomný a že se i dnes může narodit tam, kde nalezne přijetí.

P. PETR SOUKAL, Řím