Adventní rorátní písně si v naší zemi předáváme už bezmála sedm staletí, z toho nejméně půl tisíciletí v češtině, a tak má smysl připomenout si výročí dvou mužů, kteří se o uchování této tradice zasloužili. První z nich je spojené s Bohuslavem Balbínem (1621–1688).

Autor mnoha historických spisů sice věnoval rorátům jen několik stručných vět (Vita Arnesti, 1664), ovšem pro jejich další přežití tím vykonal nemálo. Podařilo se mu totiž doložit, že písně zvané roráty nebo roramina mají původ v tradici každodenní zpívané votivní mše k Panně Marii, která byla na přání Karla IV. zavedena v nové pražské katedrále, a v adventu používala formulář Rorate. Díky tomu se jitřní pobožnost zděděná po utrakvistech dočkala nejen důvěry, ale také podpory. Rorate byly pro Balbína „katolická starožitnost Čechů“, definovaná jako „ranní mešní oběť se zpěvem, která se obyčejně koná za onoho času, který se (...) nazývá Advent“. Popsal ji takto: „Před ranním úsvitem proudí do kostelů velmi mnoho lidí, kteří poslouchají tuto mši o P. Marii a zpívají při ní příhodné staré písně.“

Balbínův vztah k rorátům měl hlubší kořeny. Jeho pradědeček patřil k „otcům města“, kteří se zasloužili o vznik krásně iluminovaného královéhradeckého rorátníku (1585). Jiří Škornice Balbín z Vorličné, toho času primátor, je v něm dokonce na jednom z prvních listů vyportrétován. Tato vzácná kniha se zachovala díky tomu, že byla později, když Josef II. nařídil zrušit literátská bratrstva, vykoupena z dražby. Později tento „Rorátník kralohradecký“ sehrál důležitou roli při obnově rorátů. To bylo již v době národního obrození a úkolu se chopil Václav Pešina, iniciátor dostavby svatovítské katedrály, který uvedl „Rorate karlo-arnoštské“ do Prahy. Také on byl z Hradce Králové a jeho vzpomínky se nemusely mnoho lišit od Balbínových časů: „Přeutěšené jest to pohlídnutí, když ve tři čtvrti na šestou zvláštním zvonem na Roráte znamení se dává, a tu říkaje ze všech domů nábožný lid s lucernami v ruce a s rorátními knihami v opisech, k chrámu Páně se valí...“

Cesta přes gregoriánský chorál

Druhé kulaté výročí se týká dnešních Staročeských rorátů (1921). Jejich stručný výbor máme v současném Kancionálu, ovšem tam, kde se zpívají roráty denně, počínajíce pražskou katedrálou, jsou dodnes důvěrně známé úplné sestavy rorátů pro každý den v týdnu. Leckde se zpívaly ještě nedávno, mnohde jinde se v posledních letech obnovují.

K jejich vzniku vedla dlouhá cesta. O nové vydání rorátů s původními nápěvy a moderní úpravou textů se pokusil již Ferdinand Lehner (1878), ovšem stačil vydat jen jednu sestavu pro neděli a jednu pro všední den. Nové úplné vydání se uskutečnilo až díky nasazení Dobroslava Orla (1870–1942), který byl výjimečnou osobností i ve své generaci mezioborově vzdělaných duchovních. Jako novokněz z kantorské rodiny vyučoval zpěv v královéhradeckém semináři a záhy osvědčil takové organizační schopnosti, že si jej sedmdesátiletý Lehner vyžádal do Prahy jako nástupce ve vedení časopisu Cyril. Už tehdy (1907) začal být zeširoka diskutován záměr nového jednotného kancionálu, který by oživil dědictví staročeské duchovní písně a zároveň odpověděl na výzvy liturgického hnutí. K započatému dílu se Orel vrátil až po letech, a to velkou oklikou přes chorální reformu. Od roku 1908 totiž Cyrilskou jednotu naplno zaměstnal nový úkol. Po celém světě se díky péči francouzských benediktinů šířila dnešní Editio Vaticana s cílem oživit gregoriánský chorál v jeho původní kráse. Praha se tehdy, díky Orlovu nasazení, stala první světovou metropolí, kde byla ihned připravena provizorní praktická příručka (Orel-Springer, Graduale parvum, 1910) a restituovaný chorál začal být vyučován na konzervatoři.

Setkání s tisíciletým vývojem liturgického zpěvu Orla přivedlo i k novému pohledu na výjimečnost českých rorátů. Úkol připravit jejich nové vydání vzal natolik vážně, že se po své čtyřicítce rozhodl dálkově vystudovat muzikologii ve Vídni. Na rorátech pak pracoval během první světové války, kdy mu nejvíce energie odčerpala záchrana varhan před rekvizicemi kovů, i po jejím rozuzlení, kdy jej čekala účast na zakládání univerzity v Bratislavě.

Mezi minulostí a budoucností

Mezitím stačil dokončit Český kancionál (1921), který začíná Orlovými Staročeskými roráty, s předmluvou a pečlivými poznámkami k původu každé písně. Toto vydání nahradilo množství dosavadních edic a výborů, a různým formám rorátní pobožnosti vtisklo podobu mše s doprovázeným zpěvem lidu. Díky pečlivému studiu vývoje českých rorátů od 15. do 19. století si Orel dovolil radikální, ale citlivé zkrácení. Z dlouhých rorátních sestav pro každý den ponechal vždy jen jeden chorální zpěv, a to intriotus (vstupní zpěv), a pro zbytek mše vybral písně z nejstarších vrstev „roramin“. Jejich melodie upravil co možná nejblíže k původnímu znění.

Do textů měli co mluvit i jiní, ovšem výsledkem byla úprava jazykově, básnicky a teologicky kvalitní. V této obnovené a zároveň modernizované podobě dostaly rorátní písně brzy nový úkol. Jejich společný zpěv dnes připomíná a nahrazuje staletý zvyk každodenní votivní mše k Panně Marii Rorate.

Staročeským rorátům tedy přejeme do dalšího století, aby i dále napomáhaly tomu, že v adventu „před ranním úsvitem proudí do kostelů velmi mnoho lidí“. Pokud je někde neznají už ani nejstarší pamětníci, není ještě prohráno. Už naši předkové v době národního obrození věděli – jak se vyjádřil v českých rorátech F. J. Sláma (1837) –, že „i z rumu mohou se stavení nová zdvihati, i na zhryznutém štípku pruty mladistvé štěpovati.“

TOMÁŠ SLAVICKÝ, Autor je hudební historik, pracuje jako kurátor a vědecký pracovník v Národním muzeu – Českém muzeu hudby