„Tak děcka, máte všichni scénář?“ začíná šumperská pastorační asistentka a v tuto chvíli i režisérka Lenka Špatná další čtenou zkoušku. „Ještě že ho mám pětkrát,“ poznamená vzápětí, když se od stolu v jedné z farních místností ozve pár omluv za zapomenutou brožurku. Je neděle Krista Krále, před chvílí skončila mše a děti po hodině klidu a ticha můžou štěbetat, zatímco asistentka řeší organizační věci.

„Já jsem si ten papírek zapomněla doma,“ ozve se po chvíli další děvčátko. „No, Kristýnko, ty ale ještě neumíš číst, takže to tak nevadí,“ odpoví pastorační asistentka, kterou v danou chvíli zaměstnává spíše absence. „Máme tu tak třetinu dětí, zbytek je v karanténě nebo jsou nemocní,“ popisuje pro KT Lenka Špatná zatím největší překážku letošních zkoušek. Má s čím porovnávat, šumperská farnost připravuje vánoční divadlo už přes patnáct let. Za tu dobu vzniklo asi pět verzí scénáře, které se postupně točí a mírně obměňují.

Ten letošní začíná v dětském pokoji, kde babička vypráví o narození Ježíška svým vnoučatům a potažmo i dalším, převážně malým divákům. Na představení totiž farnost každoročně zve všechny šumperské základní školy. I tentokrát děti dostávají zvací dopis, který mají předat svým třídním učitelům, a pozvánku pro 1. stupně roznášejí i další farníci. Letos kaplan P. Jan Berka přichystal program i pro starší školáky. Nouzová varianta je připravena i pro případ rušení hromadných akcí. „Pokud to z epidemiologických důvodů nepůjde, nahrajeme představení na video a dáme to školám jako vánoční dárek,“ vysvětluje dětem organizátorka.

Mudrc z východu v karanténě

Ale to už všichni sedí kolem stolu a jediná dospělá herečka – představitelka babičky – začne předčítat. Dialog s vnoučaty musí číst kvůli karanténám skoro celý sama, tentokrát přišlo jen vnouče č. 3. V další scéně se už objeví i archanděl Gabriel: „Narodí se ti syn a dáš mu jméno Ježíš,“ loví malá herečka svůj part zpaměti. „Marušku moc chválím, protože neumí číst a naučila se to hezky. Musíš ale mluvit pomaleji,“ dočká se pochvaly od režisérky.

Děj hladce plyne dál k cestě za Alžbětou i hlídkujícímu pastýři, který viděl anděla a teď budí své skeptické parťáky. „Nevšímej si ho, Juro, spíme dál,“ ozve se. Povel anděla – vzít své bratry – ovšem zněl jasně, a tak asi jedenáctiletému herci nezbývá než spícího kolegu od oveček táhnout za hvězdou. Při čtené zkoušce se ale zatím nemusí namáhat.

„Tak a teď mudrci! Kde je Šárka?“ ptá se Lenka Špatná své kolegyně, která ztvárňuje babičku. „Ona je zase v karanténě, už druhé. Jednu ukončila, ale zas byl někdo pozitivní. Ještě tu nebyla na zkoušce ani jednou.“ Nácvik se pomalu chýlí ke konci, v poslední scéně se diváci dozvědí, že Ježíška nejlépe obdarují dobrým skutkem nebo když někomu udělají radost. Lenku Špatnou by v tuto chvíli potěšilo, kdyby už bylo změn v obsazení co nejméně. Je totiž třeba ještě najít náhradníka do role krále. Jeden z kluků by zájem měl. Sám ale hraje Baltazara, a tak o dvojroli nemůže být řeč.

„Příště se sejdeme v kostele, ještě to nemusíme úplně umět zpaměti. Už si ale řekneme, kdo bude kde stát a odkud budeme přicházet,“ oznámí Lenka Špatná a děti se rozejdou buď domů, nebo za rodiči do farní kavárny.

Betlém stmeluje

Vánoční divadlo ale nemusí být zdaleka jen dětskou záležitostí. Ve Stěbořicích u Opavy je živý betlém šancí, jak se dát jako farnost dohromady. Hrají tradičně na Boží hod na prostranství u kostela. „Je to stmelující. Zapojí se třeba lidé, kteří nemají jinou službu, nebo ti, kteří jsou možná někde na okraji farnosti. Vymyslí se pro ně místo, které je jim vlastní, a oni se v té roli můžou najít,“ popisuje tamní farář P. Klement Rečlo a hned ho napadá jeden příklad: „Jednou jsme oslovili uměleckého kováře, který pro farnost předtím něco vyráběl. Dali jsme mu nabídku, a nakonec měl se svou snoubenkou v živém betlémě kovárnu a svatý Josef si za ním chodil povykládat. Bylo to moc pěkné a on na to pořád vzpomíná.“

Na společném díle se ve Stěbořicích podílí přes třicet lidí a živý betlém už mají s Vánocemi spojený i ti, kteří běžně do kostela nechodí. „Když se s nimi bavím, říkají, že se vždycky těší, jak to letos herci uchopí. Pokaždé je tam poselství Vánoc v novém příběhu, v jiném úhlu pohledu. To, co přitahuje, je svědectví evangelia,“ myslí si stěbořický farář.

To, že zář Betléma přitahuje lidi bez rozdílu, potvrzuje i P. Pavel Kaška, farář z Milotic u Kyjova. „Je to otevřené,“ podotýká o obecní akci, kterou v tradiční vesnici na Slovácku rovným dílem připravují věřící se svými víru nepraktikujícími sousedy. Betlémskou scenérii na návsi doplňují pravidelně ovečky, kozy, koně a někdy i velbloudi.

Nejen o chudé stáji

Jiřina Halatová z Metylovic u Frýdku-Místku má s pořádáním vánočních divadel dvacetiletou praxi. „Vždycky jsme se sešli už v září, abychom sepsali scénář,“ vzpomíná. Když se na vesnici v podhůří Beskyd přivdala, Cesta do Betléma spočívala v krátké scénce v kostele a venkovním hledání jesliček. Postupně se ale rozsah hry i technické schopnosti rozšiřovaly a na jevišti se rok co rok začaly objevovat různé starozákonní příběhy. Konec býval podobný: herci spolu s diváky vyšli z kostela, aby v zimním podvečeru hledali chýši s jesličkami. Poloha stáje se měnila a cestou do Betléma pak potkávali pastýře, koně nebo tři krále. Na koledy přišel čas až v cíli.

Hudba při představení je naopak inspirována současnou tvorbou křesťanských skupin jako Good Work nebo chválovými písněmi. Diváci tak hlouběji pronikali do starozákonních příběhů a mohli rozjímat s písněmi.

Jiřina Halatová žasne, jak se ve vhodnou chvíli objevovali talentovaní lidé, kteří mohli představení posunout dál. „Zůstaly nám přátelské vztahy s lidmi z farnosti. Ani jsem netušila, že se jich najde tolik, kteří ochotně a rádi pomůžou. To společenství ve mně dál žije,“ je vděčná autorka představení, které se naposled odehrálo předloni. Co ještě zůstává? „Doteď spolu zpíváme s kytarou v kostele při mších,“ podotýká farnice z Metylovic.