Plánovala jste vždy, že jednou budete mít velkou rodinu s pěti dětmi?

Když jsem se vdávala, chtěla jsem mít devět dětí. Je pravda, že v osmnácti jsem si neuměla představit, kolik dřiny to obnáší. Že to nejsou dvě pračky denně, ale třeba osm. V době, kdy byly děti malé, člověk od rána lítal jen okolo hrnců a prádla.

Přesto se vám podařilo už se třemi dětmi dokončit maturitu a později vystudovat i práva. Jak jste to všechno stíhala?

Když jste stále ponořená v plínkách a hrncích, je potom fajn se pěkně obléct a jít třeba na přednášku z dějin práva.

Měla jste ambice dělat kariéru v soudních síních?

Po studiu jsem absolvovala tři roky koncipientské praxe v advokátní kanceláři. Tam jsem si uvědomila, že advokacie není úplně to, co by mě naplňovalo a bavilo. Asi jsem na advokacii příliš empatický a sociální člověk.

To byl důvod, proč jste šla pracovat do Charity?

Ještě předtím se nám narodilo páté dítě. Po mateřské jsem uvažovala, co budu dělat. Klidně bych šla i do obchodu za kasu. Zrovna se ale uvolnilo místo v poradně Charity Tišnov, kde nabízeli pozici právníka. Pracovala jsem tam zhruba pět let.

Co vám tato praxe dala?

Charitní práce není pro každého. Je to poslání a tak se musí brát. Celý život to dokážou dělat pouze hodně silné osobnosti. V advokacii máte dva klienty měsíčně a plně se jim věnujete. V charitní poradně za vámi může přijít deset až dvanáct lidí denně přímo z ulice. Každý má úplně jiné problémy, takže práce je neskutečně pestrá. Tito lidé bývají v šíleně těžkých životních situacích. Může to být žena, kterou psychicky týrá manžel a ona se to stydí jinde říct. Nebo maminka s malými dětmi, která nemá peníze na jejich pomůcky do školy, protože je opustil manžel a neplatí výživné. A další a další… Jsou to neuvěřitelné příběhy, které si potom člověk nosí domů a stále přemýšlí nad tím, jak dotyčným lidem pomoct nejen s právním problémem, ale třeba i finančně. První rok jsem měla pocit, že se musím rozkrájet. Potom uděláte pár chyb a ty vás posunou dál. Postupně se učíte nastavit si hranice.

Vaše děti vás přihlásily do soutěže Peče celá země a vám se ji podařilo vyhrát. Tušila jste, co vás po vítězství čeká?

Vůbec ne. A myslím si, že v našem prvním ročníku nikdo netušil, co to přinese, jakou to bude mít sledovanost. Nebyla to klasická soutěž na nože, ale projekt, ve kterém byli lidé přirození, laskaví a nesnažili se proti sobě štvát.

Jak jste celé klání prožívala vy sama?

Nejsem člověk před kamery a odjakživa nemám ráda ani sportovní soutěže, protože si myslím, že lidé mezi sebou nemají soutěžit. Nešla jsem tam vyhrát, ale spíše lidem ukázat, jak peču. Díky tomu jsem byla vnitřně uvolněná a možná proto se mi podařilo vyhrát, aniž bych to očekávala.

Jaký okamžik byl nejtěžší?

Ten přišel, když soutěž skončila a rok se o tom nesmělo mluvit! Druhý den po vítězství jsem proto šla normálně do práce a musela jsem o celé věci rok mlčet. Neměla jsem ale už žádnou dovolenou, protože jsem ji vybrala právě na soutěž, takže po vyčerpávající soutěži jsem musela celé léto chodit do práce. Bylo to doopravdy hodně náročné období a děti na to nevzpomínají rády.

Častokrát v rozhovorech opakujete, že milujete nejen pečení, ale také lidové tradice. Jak jste se k tomu dostala? Vedli vás k tomu rodiče nebo prarodiče?

Jak už bývá na vesnicích zvykem, maminka mne vedla k pečení a péči o domácnost, k samotným tradicím ale nikdo. Přišlo to samo. Na mateřské jsem se začala věnovat řemeslům a ty jsou na tradice hodně navázané.

Proč jste při tolika dětech začala ještě s řemesly?

Děti každý den nakrmíte, dáte jim čisté prádlo, naučíte se s nimi, ale druhý den to děláte znovu a není za vámi žádná hmatatelná stopa.

Kde na to ale berete čas?

Dříve jsem spala čtyři až pět hodin, leccos se tak dalo stihnout. Když jsem dala děti spát a sedla si ke kolovratu, pletení, síťování, vyšívání a dalším činnostem, byl to nejslastnější okamžik dne. Zkusila jsem dělat snad všechno. Předu vlnu a len, pletu z proutí a slámy, háčkuji a vyzkoušela jsem si i keramiku. Jakmile vidíte, jak věci vznikají, začnete mít k výrobkům i lidské práci větší úctu. To není jako kupovat si v supermarketu zatavené maso ve fólii. Je něco úplně jiného, když vidíte, jak zvířata rostou.

Chováte i domácí zvířata?

Momentálně jen pětadvacet slepic, protože vajíčka jsou na pečení důležitá. Slepice běhají po zahradě a nejsou nijak náročné. Právě jsem si ale koupila i tři husy, které by mohly mít na jaře housátka. Dříve jsme chovali víc zvířat, ale nyní je chová syn, protože to nezvládáme. Navíc máme dvě zahrady.

Díky výhře máte dnes svůj vlastní televizní pořad. Znala jste tradice a konkrétní lidi různých regionů, které dnes představujete, ještě před zahájením natáčení?

Díky výhře to bylo jen částečně. Vlastně jsem jednou při nějakém neformálním setkání s kamarády z České televize řekla, že by se mohli mapovat staří lidé, jak bydlí, co mají rádi a jejich vzpomínky. Za měsíc mi z televize zavolali, jestli nechci natočit pilotní díl a vše předložit oficiálně. Původně jsem si myslela, že budu spíš za kamerou. Nakonec to dopadlo jinak. Vyhledávám náměty, dělám rešerše, vybírám lidi a řemesla. No a jsem i před kamerou. Až na tři díly z Podještědí, Chodska a Sedlčanska, kdy jsem mířila do pro mne naprosto neznámých regionů, jsem ostatní oblasti docela znala.

Dotkl se některý z regionů speciálně vašeho srdce?

Jednoznačně Podještědí, protože jsem tam žádný folklor vlastně neočekávala. Přišla jsem do jiného světa. Objevila jsem soubor s názvem Horačky, jehož členky nejenom že nosí kroje, ale skutečně tím žijí. Je tam rodina, která oře půdu koňmi. Jeden pán mě rozplakal, s jakou láskou a krásně mluvil o svém rodném kraji, rodičích i o tom, jak vyšívá kroje. Líbí se mi, že folklor sbližuje, vytváří komunity, které se schází, ale nevydělávají se na tom žádné peníze. Na jižní Moravě je to v některých regionech už trochu divadlo, kdy se kroj obléká jako divadelní kostým, a ne coby národní hrdost. Potom přijedete do Podještědí, kde žádný folklor ani nečekáte, a zjistíte, jak je to tam čisté a upřímné.

Z role matky a právničky jste se prakticky ze dne na den přesunula na pozici moderátorky a svým způsobem i novinářky. Bylo to pro vás těžké?

Celou dobu jsem doufala, že budu psát rešerše, vymýšlet náměty a scénáře. Nejsem ta, která se ráda ukazuje před kamerou. Moderování je řemeslo. Člověk se musí naučit mluvit zpaměti, být u toho přirozený a zároveň neustále myslet na to, jak jít, aby na něj venku správně dopadalo světlo. Nikdo v pořadu nevidí, jak se mi pod sukní klepou kolena. Možná se ale lidem líbí, že jsem prostě jedna z nich a žádná profesionální moderátorka. Možná právě proto má pořad tak vysokou sledovanost a pozitivní reakce.

Viděla jsem, že jste na Instagramu a Facebooku. Aktualizujete si je sama?

Ano, snažím se to dělat svobodně. Nechci přijímat různé spolupráce, kde si vás firmy kupují a dělají si z vás reklamní panel. Vloni jsem odmítla nabídky za více než milion korun. Potřebuji zkrátka svobodu. Zaplatí vám sice pěkné peníze, ale potom očekávají, že budete říkat a dělat to, co chtějí oni. Nechci lidem vymývat mozky reklamou. Svět sociálních sítí je trošku zvrácený.

Ve vašem pořadu opakovaně různými slovy říkáte, že tradice se nectí, ale žijí. Jak vy osobně se svou rodinou žijete tradice?

Snažíme se. Samozřejmě nejsme ortodoxní rodina, která by dělala vše, jak se má. Uvědomme si ale, co jsou tradice. Někdo si myslí, že se musí o Velikonocích uplést pomlázka, nabarvit vajíčka, upéct vrkoč. To je ale pouze takové zhmotnění tradic. Pravé tradice jsou moudra předků, která přenášíme do svého každodenního života. Tradice jsou prostě vybroušený diamant zkušeností našich předků. Oni to za nás už všechno vymysleli. Když se jimi necháme inspirovat a posuneme si to dál do naší doby, budeme mít o starost míň.

Prožíváme adventní dobu, blížící se Vánoce s koncem roku a oslavou Tří králů. Co pro vás toto období znamená?

Pro mne je advent doba naprostého zklidnění, kdy bych se chtěla ponořit do sebe a udělat si pořádek uvnitř sebe sama. Letos jsem se na tento čas zvlášť těšila, že budu moct s děckama hrát deskové hry a přijdou za mnou kamarádky, které jsem dlouho neviděla. Budeme společně vyrábět vánoční ozdoby, zdobit perníčky a drát peří. Přijede moje kamarádka perníkářka ze Slovenska a upečeme perníkový betlém. Nehoním se, a přestože jsem nyní ta „nejlepší amatérská pekařka v České republice“, neznamená to, že budu mít před Vánocemi v krabicích pětadvacet druhů cukroví a umytá okna. Vždycky říkám, že mi stačí tři až čtyři druhy. Vždyť si můžeme o svátcích průběžně upéct čerstvou vánočku, štrúdl nebo nějaké řezy. Adventní a vánoční čas je pro mne o potkávání se s lidmi, kdy jejich laskavý pohled přehlédne i neumytá okna. Ta totiž zásadně myji až na jaře, protože v zimě, kdy na oknech přimrzá hadr, mě to nebaví. Vánoce nejsou o tom, abychom dva měsíce předem gruntovali, čistili a leštili.

Udržujete nějaké vánoční zvyky?

Dětem dělám k snídani krupičnou kaši s perníkem, aby byl celý další rok sladký, a potom asi jako v každé rodině připravujeme klasickou štědrovečerní večeři. Vaříme čočkovou polévku, děláme houbového kubu a smaženého kapra se salátem. Po rozbalení dárků si jednou za rok dáme retro pohár se zmrzlinou, šlehačkou a mandarinkami z plechovky. Je to taková naše rodinná tradice. Pokud to počasí a děti dovolí, chodíváme s kamarády na půlnoční. Letos na Vánoce přijede dcera z Francie, kterou jsme i s jejím mužem kvůli covidu přes rok neviděli. Budou to požehnané svátky s celou rodinou.

Kde se vidíte za šest let? Budete na prvním místě matkou a babičkou, právničkou, nebo profesionální moderátorkou?

Moc ráda bych byla babičkou, tak uvidíme, jak se budou snažit děti.

PETRA BURIANOVÁ (*1975) po maturitě na střední zdravotní škole vystudovala práva. V roce 2020 se stala první vítězkou televizní soutěže Peče celá země, čímž se jí změnil život: opustila místo v poradně Charity Tišnov, vydala svou první knihu Cesta z těsta a dnes má v České televizi vlastní pořad s názvem Pečení na neděli. S týmem navštěvuje různé regiony naší země a hovoří s lidmi o starých řemeslech, tradicích předků a společně také pečou nejrůznější dobroty podle jejich starobylých receptů. Spolu s manželem vychovala pět dětí.