Shromažďováním i praktickým prověřováním starobylých receptů se dlouhodobě zabývá sběratelka a znalkyně domácností našich (pra)babiček Alena Gajdušková. To nejinspirativnější z vánočních stolů našich předků jsme spolu představily v publikaci Vánoce našich babiček (Dauphin 2021). Vánočka jim dominovala už ve středověku – „húsce“ (tzn. „housky“, tedy kynuté pečivo z těsta splétaného do copu) a „calty“ (tedy bílé nesplétané pečivo) zmiňují na území Čech, Moravy i Slezska pro vánoční čas už prameny ze 14. století. Podle krajů se používala i označení štědrovka, štědrovnice nebo štědrák či také pletenice, štrycle, ceplík nebo žemle.

Paměti starého benediktina

Tvar tohoto pečiva – které spolu s ovocnou omáčkou dlouho tvořilo hlavní složku štědrovečerní večeře a které se nejpozději od 17. století u nás peklo zásadně z bílé (tedy lepší) mouky – měl připomínat Ježíška v peřince. Jak ve svém „Pojednání o Štědrém večeru“ zachytil učený benediktin Jan z Holešova (†1436), „zvyk je ten, že v předvečer Narození Páně věřící požívají velkého bílého chleba, tj. velkých vánoček nebo koláčů, protože je předvečer onoho svátku, kdy se pro nás narodil a nám byl dán v Betlémě, tj. v ‚Domě chleba‘, velký bílý chléb nebeský, totiž náš Pán Ježíš Kristus“. A mnich pokračuje: „Staří lidé pak z dobré víry a ze správného názoru kladli na stoly a ubrusy tyto velké bílé chleby hmotné a vedle nich nože a dovolovali o tomto svátku, aby všechna čeleď z nich krájela podle vůle sobě i chudým.“

Vánočka také po staletí představovala typický vánoční dar na připomínku seslání nebeského Daru, jak píše Jan z Holešova: od hospodáře dostávala vánočky čeleď či koledníci, od poddaných vrchnost, obce rozdávaly vánočky těm, kdo pro ni pracovali – od duchovních přes chrámové zpěváky, učitele, ponocné a úředníky až po hrobníka. Dobročinné spolky za Rakouska-Uherska pak zahrnovaly vánočky mezi obvyklé vánoční dárky chudým a sirotkům, které podporovaly.

Vánoční koláče i vdolky

Alena Gajdušková připomíná, že v některých oblastech se místo vánočky pekly vdolky nebo koláče. „V Krkonoších byly koláče nejdůležitějším vánočním pečivem a například v Horním Pojizeří se koláče a jejich příprava staly i hlavním motivem některých koled,“ píše.

V těchto chudých pohraničních regionech se na vánoční přilepšení (bílou mouku, hrozinky, mandle atd.) šetřilo nejednou po celý rok. „Pečení tak bylo skutečným, bedlivě sledovaným obřadem. Kdyby se koláče nepovedly, vše by přišlo vniveč,“ zdůrazňuje sběratelka a vysvětluje: „Nejslabším článkem byly kvasnice, tehdy tekuté pivovarské. Pokud nebyly čerstvé, těsto špatně vykynulo a pečivo mělo brousek. Pivovarské kvasnice roznášely a prodávaly ‚kvasňové báby‘. V chladném vzduchu ale mohly kvasnice ustydnout, proto bylo potřeba je nechat v teple několik dní regenerovat a zušlechtit. Po tu dobu se kvasnice krmily cukrem a moukou,“ popisuje Gajdušková.

Klasické české vdolky se o Vánocích pekly v troubě nebo na plotně. Jedly se s medem, povidly nebo mákem anebo se spařovaly horkým mlékem. Variantou byly slezské „pupáky“, moravské „pukance“ nebo „voříšky“ na Českomoravské vrchovině. Jablečný závin – štrůdl přicestoval z Rakouska původně do měšťanských rodin, odtud se postupně rozšířil i na venkov.

Večer nového chleba

Na českých vesnicích pak na štědrovečerní stůl leckdy patřil také „obyčejný“ chléb. Ovšem čerstvý domácí chléb se směl zpravidla nakrojit pouze tento jeden den v roce, jinak se peklo jednou za dva až tři týdny a bochníky se ujídaly od nejstarších. K chlebu se pak vázala řada pověr – od drobení na hroby zemřelých členů rodiny po podarování domácího zvířectva, aby dobře prospívalo. To se týkalo i dalších potravin včetně hrachu nebo česneku, jak zachytil také Karel Jaromír Erben ve slavné pasáži ze Štědrého dne.

Gajdušková připomíná též tradici pečení vánočních oplatek. Původně patřila do rukou profesionálů – oplatečníků – ve městech, v 18. století ji pak přejaly i některé venkovské domácnosti. „Podávaly se při zahájení nebo naopak na ukončení štědrovečerní večeře. Na sladko se jedly polévané medem, na slano se zapečeným česnekem nebo petrželí. Všichni u stolu si je vzájemně podávali a ulamovali,“ popsala sběratelka.

Tradice od almužny k pověře

V neposlední řadě pak vánoční pečivo zdobilo rodinný stůl i celou domácnost. Prostírání štědrovečerního stolu i průběh stolování popsala řada etnologů i se všemi barvitými zvyky; křesťané večeři po celodenním postu zahajovali modlitbou se vzpomínkou na své zemřelé členy. Ošatky se základními potravinami, jako byly hrách, obilí, slanina a právě vánočka či chléb, pak lidé někde kladli do jednotlivých rohů stolu – na poděkování i jako prosbu o jejich dostatek v nadcházejícím roce. Někde bylo dokonce zvykem, že si rodina nabírala z jediné mísy, aby se vyjádřila její jednota i prosba o další soudržnost.

Jak zachytil Jan z Holešova, na vánočních stolech se dříve vedle jídla objevovaly také peníze. A ačkoli lidové představy tomuto zvyku připsaly „magickou moc“ přivolat bohatství, benediktin to vysvětluje jinak: „Poctiví staří lidé v tento večer otvírali své domy až po střechu, aby každý potřebný svobodně vstoupil a dostal občerstvení. Rovněž v tento předvečer měli své měšce otevřené, kamkoli se obrátili – aby ruka byla pohotovější, sahajíc pro peníz chudobnému. A při obědě toho dne kladli na svůj stůl peníze, které chtěli toho večera dát chudým.“ Už ve své době mnich zalitoval, že se tyto zvyky leckdy převracejí v sobecky motivované pověry. Vrátit se k jejich původnímu smyslu a prožít poselství Vánoc i skrze ně nemusí být ale nakonec zase tak složité.