I když Václav Havel zemřel před deseti lety, jeho odkaz je stále aktuálnější. Ukazuje se, že byl po roce 1989 u nás prakticky zatím jediným politikem, který dokázal důsledně propojovat morální hodnoty s politickou praxí — navíc v době, kdy se na morálku hledělo v transformačním a privatizačním spěchu jako na přítěž.

Vztáhneme-li Havlovo dědictví k dnešku, nastavuje nepříjemné zrcadlo nejen obecné pokleslosti české politiky, ale i neschopnosti prakticky všech politiků ve vysokých funkcích převzít odpovědnost za nepopulární kroky a pojmenovat selhání české společnosti. Týká se to ze všeho nejvíc krize, kterou spustila pandemie nemoci covid-19.

V naší současné politice není prakticky žádný vysoce postavený politik, který by se odvážil vystoupit podobně, jako to učinila nedávno slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, když v emotivním apelu vyzvala Slováky k dodržování hygienických opatření a k očkování a zkritizovala vládu za její váhání, zda vyhlásit v katastrofální situaci plošnou uzávěru. Slovenka Čaputová se tak ukázala být Havlovou dědičkou mnohem více než kterýkoliv vysoce postavený český politik.

Respekt, ne sobectví

Václav Havel by nahlížel současnou krizi nejen jako krizi zdravotní, ale jako krizi odpovědnosti. Ty spoluobčany, kteří se odmítají očkovat a obecně se nechtějí podřídit omezením vyhlašovaným vládou s cílem dostat pandemii pod kontrolu, by už dávno otevřeně kritizoval za nedostatek solidarity s ostatními a pokusil se jim vysvětlit, že jejich sobecké pojetí svobody nemá se skutečnou svobodou nic společného. Ta musí být podle něj vždy založena na respektu k ostatním.

Současnou krizi by Havel, stejně jako když žil, viděl jako globální výzvu. Snahy části české politické reprezentace bránit se novým výzvám a nebezpečím prázdnými vlasteneckými a nacionalistickými hesly by nepochybně vystavil na pranýř. Nabádal by českou politickou reprezentaci, aby se pokoušela všechny velké problémy, kterým čelíme, řešit ve spolupráci se zbytkem Evropy. A stejně by ji nabádal, aby ve vztazích s jinými zeměmi důsledně prosazovala lidská práva a demokratické hodnoty.

Havlovým velkým tématem byla občanská společnost. Jistě by uvítal, že v nedávných volbách koalice pěti stran, hlásících se k liberální demokracii, porazila oligarchické pojetí politiky, ale varoval by, že to může být vítězství jen dočasné, pokud se nepodaří udržet při životě nebývalé vzepětí české občanské společnosti a zapojení mladých lidí do politiky. Upozorňoval by, že spíše než politické programy vítězných stran ve volbách uspělo občanské hnutí Milion chvilek pro demokracii, které svým tlakem dokázalo přinutit roztříštěnou opozici, aby se sjednotila do dvou koalic.

Zelená politika

Největší inspirací pro současnou českou společnost by ale měl být odkaz Václava Havla v boji proti klimatickým změnám. Havel opakovaně varoval, že národnímu partikularismu a zájmům musíme nadřadit zájmy celé planety. Mluvil skepticky o „tupém samopohybu industriální civilizace“, kterému se musíme postavit, jinak hrozí katastrofa. Byl by tedy rozhodným zastáncem „zelené dohody“ Evropské unie a dalších kroků, které nadřazují záchranu planety krátkodobým ekonomickým zájmům.

Havlovy postoje by mohly být inspirací i v tom, jak se stavět proti současné vlně populismu ve světě, která rozežírá hodnoty liberální demokracie. Docela jistě by tudíž kritizoval současné dění v Maďarsku a Polsku — a to ze stejných pozic, z jakých se kriticky vyjadřoval k oklešťování svobod v jiných zemích. Nenadřazoval by regionální strategické partnerství starosti o dodržování lidských práv, právního státu a demokratických hodnot v obou zemích, ač nás s nimi pojí dlouholetá visegrádská spolupráce, které sám pomohl na svět.

Havel byl velkým zastáncem pravdy. V současné době by jeho postoje mohly, ba měly být inspirací pro mnohé české politiky, kteří přivírají oči nad účelovými nepravdami, a dokonce přijímají, že v dnešním světě internetové komunikace je pravda relativní pojem.

JIŘÍ PEHE, politolog a publicista, mezi lety 1997–1999 ředitel Politického odboru prezidenta Václava HAVLA