14.–20. prosince 2021
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat

Obsah

Jak k nám přichází Bůh?

14. 12. 2021

|
Tisk
|

Bůh přichází do našeho světa jako křehké dítě. Vystavme se co nejvíce jeho pohledu, který je pohledem Boha – Dítěte, plným tajemství a moudrosti.

image:Image Unikátní betlém o 110 figurkách v lužickém kroji vytvořil počátkem 50. let Metoděj Florian ze slavného rodu Florianů ze Staré Říše. Někteří daráčci odrážejí podobu konkrétních lužických sousedů.
Unikátní betlém o 110 figurkách v lužickém kroji vytvořil počátkem 50. let Metoděj Florian ze slavného rodu Florianů ze Staré Říše. Někteří daráčci odrážejí podobu konkrétních lužických sousedů. Snímek Radka Hubačková

Velký třesk pro naši představivost není velký problém. Věda tento předpokládaný počátek vesmíru umí popsat a 3D animace nám jej ztvární před očima jako na talíři. Představu o počátku toho, čemu říkáme náš svět, si umíme vytvořit. S pomocí sci-fi, válečných a katastrofických filmů si dokážeme představit dokonce i předpokládaný konec světa. Evangelia nám jej dokreslí tím, že tomu budou předcházet nemoci, hlad, války... Je zajímavé, že dnešní člověk ve své fantazii snadno najde dost materiálu pro dění, které je ve své podstatě neosobní podívanou a které zůstává něčím, co nemá sílu zasáhnout jeho osobní a vnitřní život.

Kdesi na časové přímce mezi právě popsanými dvěma body vzniku a zániku, jež tak umějí vzbudit zvědavost naší postmoderní představivosti, ač pro nás zůstávají dál neuchopitelné, se nachází událost tak nenápadná, obyčejně lidská, a navíc ukrytá pod pláštěm noci. Nepatrný bod v prostoru a čase, který zásadně změnil a mění význam i smysl všeho, co je a děje se v našem lidském světě. Tato událost narození Božího Syna ve své prostotě uniká naší představivosti možná víc než velký třesk nebo konec světa, ale není to jen tím, že by se nehodila do katastrofického filmu. Je to spíš tím, že její podstata je tak ryze osobního a vztahového rázu, že bez skutečného a vlastního setkání s ní zůstane pro nás naprosto nezajímavá, nepodstatná a možná i nudná kvůli každoročně se opakujícímu slavení Vánoc. A to navzdory tomu, že právě ona je studnou smyslu pro vše, co existuje.

Když všude vládne tma

Zastavme se na chvíli u symbolu noci. Co nám tím chce Bůh říci, jestliže posílá svého Syna na svět viditelně ve chvíli, kdy všude vládne tma? Noc nám ze slov Písma připomíná Abraháma hledícího na hvězdné nebe (Gn 15, 5). Jak přirozené je hledět vzhůru, když horizont okolo nás je zatmělý! Tehdy promlouvají hvězdy v nekonečnu nahoře nad námi k nekonečnu v hloubce nás samých. A v této samotě pod hvězdami mluví Bůh o své věrnosti jen ke mně osobně, tak jak mluvil k Abrahámovi, praotci všech věřících. Vždyť v té tmě člověk nemá ani, kam by se více skryl. Má jen sebe před Bohem.

O něco dále v Genezi (32, 23) čteme o Jákobovi a jeho nočním zápase se záhadným protivníkem, který se nechává přemoci, ač po sobě zanechá Jákobovi citelné zranění. Zvláštní Bůh, který svou přítomnost odhaluje ve chvíli, kdy se nechal přemoci pouhým člověkem. Chce snad být ze své vůle tím, kdo je tím slabším mezi námi a vlastně dávno před námi?

Jákob uzavírá: „Viděl jsem Boha tváří v tvář!“ a o něco dále při dojemném setkání s Ezauem prohlašuje: „Jako bych viděl tvář Boží.“ (Gn 33, 10). Jde o předtuchu, proroctví, touhu praotců? Možná to vše dohromady navozuje už před Mojžíšovým zákonem a formulováním přikázání lásky přítomnost jakési představy, že Boží tvář je v posledku lidskou tváří par excellence.

I naše dětství je setkáním s ním

Takže noc, chtěná slabost Boha, jeho tvář ve tváři člověka. Ale proč ten člověk, v němž k nám přichází Bůh, musí být tak malý? Nemohl by přijít už coby urostlý muž? Kolik herezí v historii církve se tak ptalo! Možná Bůh Otec ukryl nápovědu do Ježíšova jména, které začíná stejným písmenkem jako nevyslovitelné jméno Boha Izraele – a to písmenko je ze všech nejmenší, skryté uprostřed hebrejské abecedy (jako Boží narození v jediném bodě dějin světa?) a jmenuje se jóta. Je právě tím příslovečným písmenkem nebo čárečkou ze Zákona, která nepomine, dokud se vše nenaplní (srov. Mt 5, 18). Snad je také tím uchem jehly, které vede do Božího království, kam vcházejí maličcí a chudí v duchu, protože ti velcí prostě neprojdou.

Kam tím vším Bůh-Trojice vlastně míří? Zřejmě dělá vše pro to, abychom dokázali uvěřit. Uvěřit nejen v Jeho existenci, ale především v Jeho skutečný charakter. Když Ježíš – už coby urostlý muž – prohlásil: „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ jistě to nebylo nic snadného k pochopení. Vztáhneme-li tuto větu na Ježíše coby Dítě v jeslích, je to pro naši představivost ještě nesnadnější, ale není to méně pravdivé! To, co by si člověk o Bohu nikdy sám od sebe nepomyslel, nám Bůh zjevuje uprostřed noci, skrytě, a přece tak přímočaře. Přišel nás zachránit jako Dítě. Je to příliš prosté, než abychom to jen tak bez výhrad přijali?

Není snad i pro nás samé naše dětství něčím, k čemu se celý život vracíme, co nás celý život určuje a ovlivňuje v dobrém i v tom bolestném smyslu, co nás utváří a zůstává výzvou k růstu až do smrti? Je to opravdu až tak nepochopitelné, že Bůh chce vstoupit právě sem a právě tudy do celého našeho bytí? A nejen vstoupit, ale i přebývat v něm. On nepřišel, aby naše porouchané lidství nahradil nějakým jiným bezporuchovým, které by už nepotřebovalo pomoc druhých lidí ani Boží soucit. On chce vstoupit, kam jen mu dovolíme, a zůstat ve vztahu s námi.

Na druhé straně, je-li Bůh v jistém smyslu Dítětem už od věčnosti (vždyť Boží synovství je nestvořené a v Trojici přítomné) a byl-li svět od Něho stvořen k Jeho obrazu, nemá snad právo přivést nás k tomu původnímu Božímu dětství-synovství skrze to naše, často tak bolavé a poznamenané zbloudilou svobodou druhých lidí i nás samých? Tento Bůh je příliš osobní na to, aby naše rány nechal bez kon krétní odpovědi. A jak jinak se k nám tato odpověď může dostat než skrze oči Boha-Dítěte, jehož láskyplný pohled na nás tak rád spočívá? Abychom jej přijali vědomě a mohli jít cestou Božího synovství v Jeho jediném Synu a abychom pochopili od základu správně Ježíšovu bytostnou poslušnost Otci a zatoužili po ní, potřebujeme se napřed vystavovat co nejčastěji tomuto pohledu Ježíše-Dítěte.

Tváří v tvář

Bůh je Otcem, který vidí utrpení svého lidu (Ex 3, 7) a chce být takto od nás poznáván. Jeho oči a pohled se pro nás staly viditelnými právě té noci, kdy se narodilo Dítě Ježíš. Vystavme se tedy nejprve my sami těmto dokořán otevřeným dětským očím, které vidí vše poprvé, vše je pro ně nové, a přece už v sobě nesou všechno, vědí o všem a všechno tajemně znají. Ježíšův dětský pohled nám dá na mnohé moudřejší odpovědi než všechna lidská vzdělanost. V noci prozářené narozením Boha-Dítěte bude naše pevné útočiště. Noc milosrdně skryje vše přebytečné a vystaví nás tak, jak jsme, jako obyčejné nemotorné pastýře, těm otevřeným zkoumavým očím Dítěte, před nimiž už nebudeme chtít nikam uhýbat.

Přenechejme vědomě plášti noci své starosti i tíhu odpovědnosti v mnoha složitostech našeho života a pletiva vztahů a zadívejme se do těchto očí, které nesou a unesou svět i se vším, co jej ničí a nás zraňuje. Dovolme si dýchat vzduch, který vdechuje On, ten věčný, čistý, božský, a učme se vnímat vše v té původní kráse, kterou On v nás stále ještě vidí, v tom, jak nás zamýšlel, když nás tvořil. Hleďme na vše s takovou něhou, s jakou se dotýkáme maličkého dítěte, a tím dítětem buďme nejprve my sami v Něm.

S touto něhou pak budeme přistupovat k veškeré zraněné realitě, do které nás On posílá. Vždyť skutečnost Božího dětství vstupuje do tohoto světa a proměňuje jej mocí zmrtvýchvstání. Kdyby této moci nebylo a kdyby pro nás nebyla přítomná už dávno předem v očích Dítěte Ježíše, nikdy bychom se o jeho narození uprostřed temné noci ani nedozvěděli. Pro tuto moc Jeho pohledu se nebojme dokonce bojovat o to, abychom směli v této božsko-lidské realitě zůstávat i tehdy, kdy na nás útočí jiné mnohdy agresivní pseudo-reality, virtuální či ideologické. Bojujme o prostor své představivosti jako Jákob. Vždyť Bůh chce být přemožen naší touhou uvidět Jeho pravou tvář, tu lidskou, tu dětskou, tu zraněnou, která je i v nás samých. A touží se s námi setkat právě v tom, co je v nás nejosobnějším a nejosobitějším, v našem utrpení, v takové vzájemné něze, jakou by v nás neprobudil, kdyby k nám nepřišel úplně prostě v tichu jedné noci coby Dítě.

MARIE JUDIT od Ježíše Zmrtvýchvstalého, bosá karmelitka z komunity mnišek na Karmelu Matky Boží v Dačicích

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou