Hostinští, kteří neměli dost míst

Porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a uložila ho do jeslí, protože ve světnici neměli dost místa (Lukáš 2,7).

Vážení provozovatelé hostinských zařízení, je tomu už drahně let, co jste ve svých domech nenašli místo pro mladý poutnický pár, který nakonec musel vzít zavděk nouzovým přístřeším ve chlévě. Ano, už si na ten nešťastný případ vzpomínáte: byl to jakýsi nazaretský tesař se svou ženou, která očekávala narození prvního dítěte. Ještě ji vidíte, jak sedí na oslu, ztrápená úmornou cestou a nadcházejícími porodními bolestmi. Kolik jen jste od té doby zaslechli výčitek; od sousedů i vlastního svědomí… Nechci k nim přidávat další. Spíše bych vám chtěl sdělit, že vás chápu, a obhájit vaše jednání.

Tehdy panoval strašný zmatek. Na základě nesmyslného císařského nařízení putovaly zástupy lidí z místa na místo, jen proto, aby se podrobily úřednímu zápisu, jehož jediným výsledkem mohlo být pouze zvýšení daňové zátěže. Tak už to chodí; pánové nahoře něco rozkážou, ale už se vůbec nezabývají důsledky svého nařízení. Císař Augustus uvedl do pohybu masy lidí, aniž se staral o sebemenší logistické zabezpečení takové akce. To s důvěrou nechal na vás, však už si nějak poradíte. A vy jste museli čelit přílivu unavených poutníků.

Nejdříve jste se radovali, poněvadž se vám podstatně zvedly tržby. Pak ale přicházeli stále další – a stále chudší – žadatelé. Mnozí šli pěšky, protože neměli na cestu povozem ani na útratu v hostinci. Jediné, co potřebovali, byl kousek místa na přespání. S tím už jste měli více práce a výloh než užitku. Nějakou dobu jste to vydrželi, ale pak míra vaší trpělivosti přetekla. Zavřeli jste dveře a všem příchozím jste říkali, že žádné další místo nemáte.

Vím stejně dobře jako vy, že to byla výmluva. Tam, kde se vejde dvacet lidí, vejde se i jedenadvacátý. Když se chce, tak to jde. Problém spočíval v tom, že už se vám nechtělo. Byli jste unaveni z neustálého organizování a zařizování, i vy jste si potřebovali odpočinout. Když jste před okny zahlédli onen ubohý pár, cítili jste spíše vztek než lítost. Proč jen se vydali zrovna k vám? Cožpak nevidí, že už jim nemůžete nic nabídnout? Jen ať to zkusí o dům dále. Tam mají větší kapacitu, třeba jim vyjdou vstříc.

Byl to samozřejmě alibismus; přesně tak jste uvažovali všichni. Když jste se po pár dnech doslechli, že nakonec skončili ve chlévě a ta žena tam ještě té noci rodila na holé zemi, mrzelo vás to. Kdybyste to věděli, jistě byste nějaké to místo ještě našli. Proč jen neřekli, že je to tak vážné a naléhavé… Možná se ptáte, čím to, že vám tak rozumím. Že čtu vaše myšlenky. Je to snadné; já uvažuji – a jednám – zrovna tak jako vy. Často mám pocit, že jsem toho již udělal dost, že si potřebuji odpočinout, že bych neměl napravovat chybu někoho jiného, že bych na to mohl doplatit, že by to stejně dobře (nebo lépe) zvládli jiní. Často mám pravdu. Kdykoliv mohu své odmítnutí racionálně zdůvodnit. Často tak opravdu činím.

A právě tehdy prochází kolem mých dveří Ježíš. Je – dle svých vlastních slov – v každém potřebném člověku, stejně jako byl ukrytý v Mariině nitru.

Pastýři nad Betlémem

I stalo se, že pastýři, když od nich andělé odešli do nebe, mezi sebou řekli: „Pojďme až do Betléma a podívejme se, co se stalo a co nám Pán oznámil.“ (Lukáš 2,15) Vzpomněl jsem si na vás, milí pastýři, jako mnozí v tento předvánoční čas, když oprašují figurky betléma a cosi stále ještě schází do kompletní bukolické idylky. Ano, roztomilí růžolící pastuškové s chundelatými ovečkami v náručí, jak za zpěvu koled spěchají poklonit se roztomilému růžolícímu Jezulátku. Nesměle přešlapují před stájí, široce se usmívají a opatrně pokládají do slámy své prosté dary.

Právem se usmíváte pod vousy těmto našim naivním představám. Nebyli jste žádní prostomyslní chudáčci, jinak by vám těžko někdo svěřil svá stáda. Byli jste pravými potomky Abraháma, typickými příslušníky národa kočovných pastevců, vědomi si své odpovědnosti i ceny. Nemohli jste se – daleko od vesnic a měst – spoléhat na cizí pomoc, museli jste se umět rychle a správně rozhodovat. Mnohdy vám nezbylo než se zbraní v ruce vystoupit na obranu proti dravé zvěři i lidským zlodějům. Vaše ruce, tváře i způsoby byly hrubé, zcela cizí umělé hladkosti městských obchodníků a farizejů. Spali jste na zemi, pod nebem plným hvězd – a vzhlíželi jste k němu. Snad právě proto jste zrovna vy spatřili Božího anděla a Boží slávu. Těžko uvěřit, že se nebesa otevřela jen nad vámi. Mnohem spíše byla slepota ostatních způsobena jejich přílišnou zahleděností do sebe, starostmi o věci pozemské. Neměli čas ani důvod vzhlédnout k rozzářenému nebi. Nemohli proto spatřit jásající zástupy spravedlivých a připojit se k nim. Obávám se však, že by si jich nevšimli ani při náhodném pohledu vzhůru. Nenalezli by důvod, proč přerušit svou práci a ustrnout v nábožném úžasu.

Chválím vás, stateční pastýři, za to, že jste dosud neztratili schopnost žasnout. Přestože stojíte nohama na pevné zemi, dokážete vzhlížet k nebi a řídit své kroky podle hvězd. Ve své prosté moudrosti nahlížíte to podstatné, pro něž neváháte opustit všední stereotyp. Proto jste zanechali svá stáda a sestoupili do města Betléma, abyste zvěstovali přemoudřelému a hluchému světu narození Mesiáše. Ne nadarmo se on sám jednoho dne nazve pastýřem.

Z knihy Pavla Obluka Milý Herode... Dopisy svědkům vánočního příběhu (Karmelitánské nakl. 2021)