Václav Malý, pražský světící biskup a bývalý mluvčí Charty 77

Odkaz Václava Havla neztrácí časem nic na své aktuálnosti. I dnes je leccos z jeho díla inspirující. Jeho důraz, že člověk není středobodem všeho stvoření, ale je postaven pod transcendentní morální autoritu, kterou by neměl pomíjet a které se má zodpovídat za své postoje a rozhodnutí. Pro české sekularizované prostředí výborný způsob, jak vyjádřit duchovní rozměr života jednotlivce i společnosti.

Nelze nezmínit také jeho poukaz na život v pravdě, nepodléhat klamným snům, postavit se čelem ke svým omezením a zároveň v pokoře překračovat své momentální limity. Být připraven pro poznanou pravdu přinášet i oběti vnějšího omezení a bez nenávisti čelit i nespravedlivému pronásledování. To souvisí s vytvářením občanské společnosti jako nedílné součásti fungující demokracie. Stranou by neměly zůstat ani jeho opakované výzvy trpělivě přispívat k solidárnímu evropskému společenství a prohlubovat otevřenost při setkávání různých kulturních a náboženských tradic.

Kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, bývalý spoluvězeň

Dodnes si nesmírně vážím jeho přátelství. Bylo to přátelství založené na vzájemném respektu, začali jsme si koneckonců tykat až v době, kdy se stal prezidentem. V živé paměti mi zůstanou filozoficko-teologické rozhovory, které jsme spolu vedli o víře v Boha a našich představách o Něm. Myslím, že Václav Havel pro rozšíření prostoru víry a přístupu k Bohu v naší sekulární společnosti vykonal víc než mnohý teolog nebo odborný filozof. Musel se prokousat různými falešnými obrazy, které se staví člověku před oči, vyslovímeli slovo Bůh. Ale při našich posledních setkáních jsme si potvrdili naše společné vyznání víry, že Bůh je „Ten, který je“.

A čím nás může inspirovat? Tím, čím inspiroval mnoho lidí v církvi už v roce 1977. Vždyť zveřejnění Charty 77 vyprovokovalo už měsíc poté prohlášení řeholních představených, v němž protestovali proti útisku církve v naší zemi. Byl to právě Václav Havel, kdo měl tehdy odvahu vzpřímit se a vzít vážně slova Písma: Napřimte se, zvedněte hlavy!

Magdaléna Vašáryová, slovenská herečka, politička a diplomatka

Jedním z nejdůležitějších aspektů odkazu pana Václava Havla je, že nemá smysl se i v zdánlivě bezvýchodných situacích vzdávat, mávnout rukou, přizpůsobit se, mlčet a – jak se říká – dělat si svou práci. Jít si za snem o vymanění se, osobně i jako společenství, z nedůstojných podmínek existence, má smysl. Že pak je potřeba zaplatit nepohodlím, to bylo započteno v jeho snech o svobodě a právním státě. V tom vidím jeho odkaz pro sebe.

Jiří Grygar, astrofyzik a publicista

Václav Havel mi vstoupil do života v roce 1964 svou „Zahradní slavností“. Byla to divadelní poetika mimo tehdejší mantinely. Pak následovalo „Vyrozumění“ s geniálním nápadem jazyka ptydepe, což vystihovalo absurdní kontrast mezi komunistickou hatmatilkou a reálným životem v totalitě. Ukázalo se, že jsme stejný předválečný ročník. Jeho bratr Ivan mi později řekl, že v době, kdy byl budoucí prezident ve vězení, se mu Ivan v dopise zmínil o mém článku v časopise Vesmír o antropickém principu, což Václava Havla zaujalo.

Po sametové revoluci, kdy byl zvolen prezidentem, jsem se stal předsedou Rady České televize. Díky tomu jsem se s ním dvakrát sešel na večerních setkáních zvaných osobností v chatě Amálie v Lánech. Prezident nadhodil nějaké téma, a pak mlčel a diskutovali přítomní. Žádné závěrečné slovo však nepronesl. Po převratu jsem také hodně cestoval po světě. Když jsem řekl místním, že jsem z Československa, ptali se na Václava Havla. Prezidentovou zásluhou jsme se stali členy NATO a Evropské unie. Bohužel si část naší veřejnosti tohoto zakotvení neváží. Vystihl to komisař pro rozšíření EU Günther Verheugen, když napsal, že kdyby se dávala Nobelova cena za skepsi, musel by ji každý rok získat Čech. Jelikož v příštím roce bude Česko ve druhém pololetí předsedat EU, měla by naše politiky tato příležitost inspirovat, abychom si polepšili skóre a obnovili renomé Česka nejen v EU, ale i v celém světě. Jsem přesvědčen, že na to máme.

Mons. Tomáš Halík, kněz a religionista

Václava Havla jsem mohl poznat zblízka, byli jsme 40 let přátelé – od chvíle, kdy jsem ho jako zakladatel studentského diskusního klubu navštívi l v předvečer Pražského jara, přes množství „podzemních aktivit“ v době komunismu, zejména bytových filozofických seminářů a samizdatu, po pravidelná „pátečnická“ debatní setkávání v Lánech v době jeho prezidentování. Zvláště intenzivně jsme spolupracovali při přípravě první návštěvy papeže Jana Pavla II. v Československu a „husovské konference“ ve Vatikánu a pak při každoročních konferencích Fórum 2000. Do mého života vnesl velkou úctu k tomu, čemu říkám „plachá zbožnost“ – neokázalý, pokorný, téměř nevyslovitelný, a přesto zavazující vztah k „tomu, co nás přesahuje“. Měl by nás inspirovat tím, že na rozdíl od svých obou nástupců na Hradě se více než o to, co získává hlasy voličů a moc, ptal po tom, co je správné. A také vnesl do veřejného života kulturu češtiny a vlídného přístupu k lidem.

Martina Hošková, klavíristka a pedagožka

Moje rodina byla aktivní v katolickém disentu a v osmdesátých letech došlo k jistému propojení skupin, které byly činné v tzv. podzemí. Můj otec překládal a rozmnožoval křesťanskou literaturu, která pak vycházela samizdatově. Vydávaly se tzv. „Informace o církvi“, které se rozšiřovaly přes síť spolupracovníků. Otec k tomu zároveň přibaloval i „Informace o Chartě“. Tak se mi dostaly do rukou i Havlovy texty, které jsem tu a tam pročítala, měla jsem v té době s malými dětmi dost napilno. Mezi přebalováním a vařením jsem se zamýšlela nad „Mocí bezmocných“. Havlovy projevy coby prezidenta jsme sledovali s velkou pozorností, vždy měly jakýsi přesah. Na ten první novoroční prezidentský projev 1. ledna 1990 nikdy nezapomenu: sedíme v třeskutém mrazu v autě, zrovna jsme byli na setkání Taizé v polské Vratislavi, a máme naplno puštěný reproduktor, aby nám nic neuniklo. V tomto projevu nastavil zcela jiné a nové vnímání politiky a věcí veřejných. Byl to prezident, za kterého jsem se nemusila stydět. A svět nám záviděl prezidenta, který jako bojovník za lidská práva seděl ve vězení, literáta, filozofa a tak trochu snílka. Vážím si toho, že dokázal hledět výš a za hranice malých lidských omezení. Pojmenovávat skutečnost v širších souvislostech. A taky uměl hledět do sebe a mluvit o pokušení moci. Umíral pokorný a vděčný. Kéž bychom si opět takového prezidenta zasloužili!

Ivan Gabal, sociolog, politik, bývalý vedoucí Odboru analýz Kanceláře prezidenta republiky

Ve zpětném pohledu, přes čtyři volební období prezidentů Klause a Zemana, je Havel kontrastní svými výsledky. Pomohl, spolu s Wałęsou a Gönczem, zlikvidovat rozdělení Evropy. Vrátil nás na mapu světa jako svéprávnou, lidsky a lidsko-právně myslící zemi, která nezapomíná. Měl výsledky a nedělal ostudu. Neměl univerzitu, proto se musel, chtěl a byl schopen učit – i od druhých, kterých si za jejich vědomosti cenil. Neměl jen úspěchy. Československo se mu rozpadlo pod rukama, jeho vlastní naivitou i konáním politiků na obou národních stranách. Dnes, paradoxně, je Havlovo dědictví silnější v rukou prezidentky Slovenska než v Lánech.

Morálka, základ jeho státnické existence, zůstala u nás za dveřmi domácí ekonomické transformace a privatizace. Občanská společnost se teprve po něm musela ustavit a zvednout v čase krize, aby usměrnila metastáze partajničení na státu. Rozdíl mezi prezidentem, který tlačil stát i společnost ke změnám, a prezidenty, kteří nás cíleně rozhádali, aby upevnili svou moc, je dosud citelný. A stojíme před novou výzvou, zda zvolíme někoho, komu se občas něco nepovede, protože chce hodně změnit, nebo někoho, kdo nás ujistí, jak jsme v pořádku a nejlepší, zatímco ostatní svět nám mizí za horizontem. Havlova vstupní věta novoročního projevu „Naše země nevzkvétá“ získala opět svou platnost. Měli bychom ji vnímat.

Když Havel přebíral moc po komunistech, málokdo ho znal, a ne všichni mu věřili. Když před deseti lety zemřel, věděli jsme, že se uzavřela jedinečná kapitola našich dějin. Havla nelze přivolat zpět ani nově zvolit. Můžeme na něm stavět, pokud budeme hledat, co nás pojí, nikoli, co nás dělí. Byť by to byla dnešní krize.

Petruška Šustrová, publicistka, překladatelka a bývalá disidentka

Václav Havel nepochybně dodal Československu skvělý zvuk na mezinárodní scéně: vedle Lecha Wałęsy byl vnímán jako jeden z lidí, kteří v tehdejším sovětském bloku nejvýznamněji přispěli ke zhroucení komunismu a jeho esej „Moc bezmocných“ je asi nejslavnější analýzou komunistické „normalizace“. Pro mne osobně byl vzorem hned v několika směrech. Obdivovala jsem jeho toleranci k jinak smýšlejícím lidem, která nepochybně významně ovlivnila poměry v československém disentu. Ačkoli se nedeklaroval jako křesťan, plně uznával, že člověk může změnit smýšlení, může nahlédnout chyby, kterých se dopustil, a snažit se je napravit. Vážila jsem si jeho velkorysé pohostinnosti i jeho opatrnost v posuzování lidí i postojů, stejně jako jeho neokázalosti: neměl ve zvyku šermovat svými rozsáhlými znalostmi, dokázal člověka vyslechnout a snažil se každého pochopit. V neposlední řadě pak byl skromný, nepřezíral námitky, a přesto pevně setrvával na svých názorech.

Karel Schwarzenberg, politik, bývalý hradní kancléř

Popravdě řečeno, těžko se mi na tuto otázku odpovídá. Já jsem žil do prosince 1989 v Rakousku, a to už od prosince 1948. Tedy dosti vzdálen české společnosti. Spíše to bylo tak, že Václav Havel, který mě v den své prezidentské volby požádal, abych pracoval v jeho kanceláři, s čímž jsem nadšeně souhlasil, mě hodil do centra české společnosti, a hned na Hrad. Pro mě to byla překrásná doba.

Václav Havel byl opravdu mimořádná osobnost. Nejen jako prezident, ale i prostě jako šéf, v každodenním styku. Pracovat pro něj bylo nejkrásnější období mého života a mnoho jsem se od něho naučil. Češi pak mohli pozorovat, že držet se zásad a dělat slušnou politiku bez sebestřednosti umožňuje dělat také politiku velice úspěšnou. Ve své době opravdu proslavil Českou republiku po celém světě.

Václav Havel ale přinesl ještě něco jiného. Po dlouhých letech trvalé uzavřenosti našeho národa v komunistickém režimu najednou otevřel okna i dveře a důkladně provětral celou zemi a českou společnost. Kdo neznal šeď českého každodenního života před čtyřiceti lety, těžko si může představit, s jakou změnou Václav Havel přišel. On svůj národ, svou vlast a svůj jazyk miloval. Nicméně to neznamenalo, že by byl slepý k našim slabostem a také ke zločinům, které jsme napáchali, a otevřeně o nich mluvil. Spousta lidí mu to vytýkala a stálo ho to část jeho popularity. Ale on se snažil žít v pravdě a od nikoho si to nenechal zakázat.

Bude to deset let, co Václav Havel zemřel. Bohužel můžeme denně vidět, jak tady chybí a jak byl tento velký vzor a respektovaný prezident postupně nahrazen lidmi velice odlišného kalibru a směřování.

Pavel Fischer, senátor, diplomat a bývalý poradce Václava Havla

V osobní rovině bylo pro mě pracovat s Václavem Havlem mimořádnou zkušeností. Viděl jsem, jak těžká byla pro něj smrt jeho ženy Olgy. Boj se zákeřnou nemocí ho vyčerpával. Navzdory těžkým operacím se znovu zkoušel nasazovat ve prospěch toho, co považoval za důležité. Šel nakonec i do tvrdých politických střetů s Václavem Klausem nebo Milošem Zemanem s přesvědčením, že jejich opoziční smlouva měnila volební zákon v rozporu s ústavou republiky. A Ústavní soud mu dal za pravdu.

Viděl jsem, kolik ho stálo úsilí, než prosadil u spojenců rozšiřování NATO, uspořádání summitu NATO v Praze nebo vstup do EU. Dveře si u něj podávali světoví lídři. Vracel Českou republiku na mapu světa. Svým osobitým stylem umělce a celoživotním zápalem ve prospěch svobody a obnovu lidské odpovědnosti inspiroval daleko za hranicemi své vlastní země. Jako diplomatovi mi o něm vyprávěli s uznáním doslova na opačné straně zeměkoule. Kdyby Václav Havel dnes viděl, kdo všechno se k němu hlásí, musel by se s pobavením pousmát. Měl rád absurdní dramata a barevnost života – a tohle by ho bavilo, přece jen končil ve funkci prezidenta s pocitem, že mnohé prohrál.

Dokázal si sám ze sebe udělat legraci a to není málo. Byl to ten nejlepší prezident, jakého naše země mohla na cestě do svobody mít.

P. Tomasz Dostatni OP, polský dominikán, v 90. letech působil v Česku

Václav Havel – to jsou pro mě tři myšlenky, ke kterým se už řadu let stále vracím. „Morální minimum pro svět“ – Havel silně vnímal potřebu etických, morálních hodnot v životě společnosti i národa. Častokrát ve svých proslovech a aktivitách, jako disident i jako prezident, zdůrazňoval jejich potřebu. Potřebu pravdy, lásky, dobra, odmítání nenávisti.

„Absolutní horizont“ – psal o něm už v „Dopisech Olze“. Nepoužíval tradiční církevní jazyk, ale duchovní hodnoty mu nebyly cizí. Popisoval duchovní stejně jako náboženskou zkušenost pomocí nového jazyka. Potřeba Absolutna v něm dozrávala během celého jeho života. A zkušenost odcházení z tohoto světa za přítomnosti řádových sester, které ho ošetřovaly, je toho jasným svědectvím.

„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ – Jako spisovatel, myslitel a prezident navazoval na zkušenost českých významných osobností – Masaryka, české humanisty a filozofy. V dobách komunismu, když sám na sobě zakoušel lež, třídní a marxistickou nenávist, pochopil, že jejich protiklady, pravda a láska, tvoří základ svobodného, liberálního a demokratického státu a světa. Byli jsme toho svědky i v Polsku.