Nešlo jen o ztrátu vlasti, ale i o zmaření všech jeho plánů na povznesení vlastního národa skrze vzdělání a život podle křesťanských zásad. Místo toho třicet let zuřila brutální válka a Komenskému, který zaujal místo ve vedení Jednoty bratrské, přibyla další starost o rozptýlené ovce této pozoruhodné české církve. Část bratří zůstala doma – z vlastní vůle nebo z nemožnosti svobodné volby – a čelila katolizačnímu tlaku podobně jako ostatní evangelíci. Jiní volili exil.

Komenský vyvíjel i diplomatické aktivity – šlo většinou o jeho vlastní iniciativu schválenou staršími Jednoty. Byl tedy spíše neformálním vůdcem českého exilu a nebyl jediným.

Jan Amos se těšil respektu zásluhou rostoucí učenecké proslulosti, především po vydání skvělé jazykové učebnice, která byla současně encyklopedií – Januy linguarum (poprvé v Lešně roku 1631). Mezi evropskými intelektuály, kteří byli v intenzivním osobním nebo korespondenčním či publikačním styku bez rozdílu vyznání, si vydobyl respekt i svými pansofickými úvahami (pansofie – všemoudrost či vševěda). Během svého dlouhého života podnikl řadu iniciativ s cílem návratu do vlasti. Někdy se tato možnost jevila jako reálná, zvláště v roce 1631 po obsazení Prahy saskými vojsky, ovšem po roce 1648, kdy byl uzavřen vestfálský mír, se jednalo už jen o plané naděje. Změnila se i situace ve vlasti, zdecimované obyvatelstvo, ačkoliv v mnoha případech vnucenou konfesi ještě nepřijalo, toužilo především po míru. Švédové, kterým Komenský dlouho věřil jako rozhodující síle schopné porazit habsbursko-katolické síly, nebyli vnímáni jako osvoboditelé, jak ukazují statečné obrany Brna v roce 1645 nebo Prahy roku 1648.

Jednota v rozmanitosti

Povoláním se cítil být teologem. Prosazoval představu jednotného křesťanstva jakožto průlomu do nadcházejícího Kristova království. Pravý křesťan se nevyznačuje na prvním místě příslušností k nějaké konfesi, ale následováním Krista: „Církev jest zástup lidí vybraných z světa, kteříž slovem a Duchem Božím osvíceni jsouce, a tak Pána Boha svého právě znajíce a jemu podle vyměření jeho vůle příjemně sloužíce, k věčnému s Kristem v nebi bydlení a kralování se připravují.“ Komenskému velmi záleželo na jednotě křesťanů, která nemusí být institucionální, stačí mu jednomyslnost v čistém učení a správném životě. Pokud jde o konkrétní podobu církví, ponechává značnou volnost. Za příklad jednoty v rozmanitosti bere katolíky: „Nebo zdaž pak jednota církve na jednom prostě řádu stojí? I však Římská církev množství řehol majíc, předce jedna zůstává pro jednu hlavu, papeže, a nebudeme my evangelíci moci sebe v nějakém také rozdíle trpěti, majíce jedinou také svou hlavu, Krista?“

Individuální poznání víry

Pravým náboženstvím a pravou církví je církev Kristova, ta je jedinou a všeobecnou v tom smyslu, že byla Kristem zřízena pro celé lidstvo. Jejími členy jsou lidé, kteří přijímají celou a správně pochopenou pravdu od Boha – zjevenou v Písmu, jinak jsou kacíři. Přestože je stupeň zkaženosti křesťanů nestejný a někteří propadli bludům, nikoho nevyčleňuje. Komenský respektuje, že církev je božského původu, je založena Kristem a je jeho tělem, netvrdí to ovšem o jakékoliv z konfesí. Partikulární společenství může i zaniknout, církev nikoli.

Komenský navzdory tradici svého společenství, kladoucí důraz na sborovost života, vkládá velkou důvěru do jednotlivce a v jeho individuální poznání z víry. Jak ukazuje ve svých dílech, je pro něj stav církve důkazem, že rozhodující autorita jí nemůže příslušet a sama může podlehnout bludu. Může mu propadnout snáze než jedinec, protože církevní společenství se nesnadno odpoutává od světské zkaženosti a propadá neshodám. Úpadek je dílem ďábla a hříchu, který je důsledkem lidského odcizení Bohu, historie rozdělení a úpadku církve ukazuje, jak ďábelské svody pozvolna nahlodávaly víru i mravy církve.

Církev katolická se podle něj v průběhu času změnila téměř k pravému opaku toho, co chtěl Kristus. Ochabla láska, křesťané se obracejí od podstatného k nepodstatnému, škodlivému. Tak se zrodilo i množství sekt a konfesí, které jsou bludným labyrintem. Jak nalézt vysvobození? Pokusů o reformu církve bylo mnoho, ale podle Komenského žádný univerzální, vedoucí ke skutečné obnově. Pokusil se o to několikrát papež, ale ani snaha reformátorů nevedla k obecné nápravě, Hus se pokusil napravit světskou vládu, Luther učení o ospravedlnění, Kalvín článek o večeři Páně a pověrečné obřady. Proto Komenský očekává univerzální reformaci skrze obecný koncil. Začátek obrody musí být u věcí podstatných, neboť reformovat jen obřady či vnější věci je tolik, jako odívat nemocného krásným šatem, potřebujeli důkladné léčení. Musí se tedy začínat vštěpováním víry, lásky a naděje do lidských srdcí a všichni vespolek i každý zvlášť se musíme snažit, abychom se napravili k obrazu toho, jenž obnovil všechno, a opravdově toužili, aby naše víra, láska a naděje byla plná, spořádaná a jasně pravdivá.

Mystické pojetí víry

Je vidět, že Komenskému jde především o mravní rozměr a křesťanskou praxi v duchu evangelia. Do poslední chvíle svého života pečoval jako pastýř o Jednotu bratrskou. Zároveň se však stále více klonil k mystickému pojetí víry, ve kterém instituce ztrácejí na významu. Ukazuje to i jeho přátelství s francouzsko-vlámskou mystičkou Antoinettou Bourignonovou (1616– 1680) katolického původu. Zdůrazňovala péči o potřebné a odmítala všechny církve, podle ní nakažené světským duchem. Její díla skončila na indexu zakázaných knih.

Komenského život a dílo ukazuje jinou tvář mezikonfesních vztahů, než jsme zvyklí pojímat v kontextu násilné katolizace v jeho vlasti. Komenský nebyl sice ekumenik v dnešním slova smyslu, spíše byl mužem chovajícím naději v očistu církve, která je jen jedna. Přestože byl jednou z mnoha obětí mocensko-politických a náboženských svárů 17. století a jeho aktivity jakožto přední osobnosti exilu nevedly ke kýženému cíli, zanechal po sobě inspirativní dílo pro další pokusy o smíření církví.

Ekumenická komise pro církevní dějiny 17. století

Ekumenická rada církví a Česka biskupská konference společně ustavily Ekumenickou komisi pro české církevní dějiny 17. století, která svou prací přispívá k pochopení a reflexi tohoto obtížného období naší minulosti. Je složena z odborníků i ze zástupců církví, aby mohla zohledňovat jak vědecko-historický pohled na minulost, tak živou zkušenost, jak je dnes v církvích prožívána. Dosud proběhla kolokvia o exilu (2018) a posvátném obrazu a obrazoborectví (2019). Jedním z výstupů jsou pracovní listy pro široké publikum, církevní i necírkevní, školy i farnosti. Dosud vyšly tyto ekumenické pracovní listy: Na prahu třicetileté války; Náboženský exil; Bílá hora; 400 let od staroměstských poprav. Všechny je možné zdarma stáhnout nebo objednat na níže uvedených kontaktech. Práce Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. E-mail: komise17st@gmail.com, www.ekumenickarada.cz/17stoleti

PETR ZEMEK, komeniolog