1. Rekatolizace do roku 1650 – po porážce stavovského povstání a vydání Obnoveného zřízení zemského se české země nacházejí v období třicetileté války. Mnohdy je těžké rozlišit, co je důsledkem často násilně vedené rekatolizace a co následkem válečných událostí. V průběhu války dochází ke kolapsu farní správy na většině území, po vyhnání nekatolických duchovních je nemůže nahradit dostatek katolických kněží.

2. Druhá polovina 17. století. Po skončení třicetileté války se poměry v českých zemích konsolidují. Trvá několik desetiletí, než se doplní počet obyvatel na předválečnou úroveň, také počet duchovních roste pomalu. Obnova farností je umožněna i financováním tzv. solné pokladny, na niž má vliv i vatikánská Kongregace pro šíření víry. V Čechách vznikají dvě nové diecéze: litoměřická (1655) a královéhradecká (1664). Až v posledních desetiletích 17. století je znovu obsazena síť farností v českých zemích a je možné účinně kontrolovat náboženské vyznání většiny obyvatelstva.

3. Rekatolizace v 18. století se dostává v duchu snahy státu o ovládnutí veřejného prostoru do oblastí, které byly dříve doménou církve. Stát omezuje církevní instituce ve všech oblastech. Rekatolizace je v tomto období vedena takřka výlučně státními úředníky. Císařský reskript z roku 1729 svěřoval procesy proti heretikům výlučně do rukou státní správy. Vrcholí misionářská činnost zejména jezuitských kněží, spojená i s výměnou knih a jejich pálením, jímž se „proslavil“ mj. i jezuita Antonín Koniáš. Symbolem rekatolizace se stává úspěšně završený kanonizační proces Jana Nepomuckého. Státem razantně vedená rekatolizace postupně slábla, ukončena byla až vydáním tolerančního patentu Josefa II. v roce 1781.

Odborné historické termíny

Pro popsání vývoje střetů různých křesťanských vyznání (konfesí) používá současná věda několik termínů, které se snaží vystihnout podstatu celého vývoje nebo jeho podstatných aspektů. Termíny protireformace a rekatolizace, které poukazují na boj katolické církve proti nekatolíkům, jsou obvykle doplňovány i termínem katolická reforma, který se snaží vystihnout i reformní snahy uvnitř katolické církve. V 60. letech 20. století se v německé historické vědě začíná používat výraz utváření konfesí, zdůrazňující proces vzájemného vymezování hlavních konfesí mezi sebou. Z něj pak vychází dnes často používaný výraz konfesionalizace, který chápe náboženský vývoj v celku vývoje společnosti. Někteří historikové však dobu konfesních střetů označují jako christianizaci, protože toto období je charakterizováno jako snaha o niterné pokřesťanštění zejména venkovských oblastí. Další mluví o odkouzlení (demagizaci) světa, který ztrácí charakter magicky posvátného prostoru a je vnímán a ovládán především lidským rozumem. Proměna náboženského vnímání světa i morálního cítění se ovšem často označuje také jako sekularizace: slovo má několik významů (majetková, politická či náboženská sekularizace) a ve vztahu k náboženskému cítění neznamená jeho ztrátu, ale proměnu.

TOMÁŠ PARMA, historik