Co to vlastně pobělohorské konfiskace byly?

Konfiskace byla součást sankce, která následovala za zločin proti hlavě státu. Přišel trest, jehož součástí bylo právě odebrání majetku. V případě pobělohorských konfiskací se jednalo o trest, který zahrnoval celý soubor politických, právních a sociálních dopadů. Ty předznamenaly a provázely proměnu české společnosti mezi reformací a protireformací, mezi stavovstvím a absolutismem, mezi renesancí a barokem. Doprovázely změnu od konfesní plurality k jednomu vyznání. Byla to v dané době celkem běžná sankce a například stavovské direktorium tak v době povstání trestalo přívržence císaře. A po bitvě na Bílé hoře to bylo přesně naopak: císař zbavil majetku stavovské povstalce.

Čeho se konfiskace týkala? Znamenalo to propadnutí celého majetku?

Ten, kdo byl postižen konfiskací, byl zpravidla potrestán i jinak. Odebrání majetku mělo svůj ekonomický význam, čili konkrétní osoba byla zbavena svého ekonomického zázemí, ale zároveň to mělo i symbolickou rovinu. Držet pozemkový majetek totiž v té době znamenalo přináležet k určitému právnímu a společenskému stavu. Takže to bylo vlastně ponížení trestaného člověka. Podle míry provinění byla konfiskace buď úplná, anebo jen částečná. Ten, kdo byl potrestán jenom částečnou ztrátou majetku, se teoreticky mohl vykoupit. Vlastně zaplatit pokutu a zbylý majetek si ponechat. V Čechách postihly konfiskace asi 680 příslušníků šlechty. Ale asi jen u 160 to byla úplná ztráta majetku. Císař Ferdinand II. se dlouho snažil, aby ten proces vyhlížel jako ryze trestně-právní záležitost. V Čechách, kde platil Rudolfův majestát, bylo dokonce vyhlášení pobělohorských konfiskací zdůvodněno tím, že tento zákon stavové v době povstání porušili. Jeho součástí totiž bylo, že nebude nikdo nikomu konfiskovat majetek. Což stavové udělali. Na Moravě majestát neplatil, a tak se musela hledat jiná zdůvodnění.

Kdo vlastně konfiskace řídil a vykonával?

Je to kuriózní, ale my vlastně dodnes nevíme, kdo tento celý proces vymyslel a odstartoval. Kdo byl ten hlavní mozek. Konfiskace se používaly běžně proti konkrétním lidem i celým skupinám osob už v předbělohorské době, ale nikdy v takové míře a za tak zřejmým účelem – totiž změnit společenskou situaci v zemi. V zásadě však lze říci, že konfiskace řídil císař. Výkonnou moc měla císařská dvorská komora, což bylo dobové ministerstvo financí, a ve své linii i místodržitelé v jednotlivých zemích – v Čechách Karel z Lichtenštejna a na Moravě kardinál František z Ditrichštejna. Zatímco císařští právníci se snažili vzbudit dojem, že jde o ryze kriminálně-právní proces, kardinál Ditrichštejn už do textů jednotlivých dekretů vkládal náboženská hlediska a snažil se tento proces spojit s rekatolizací.

Kdo dostal příležitost se na konfiskacích obohatit? Zůstalo přitom někomu něco „za nehty“?

Aktem konfiskace se ze šlechtické držby stala držba státní. A ten se chtěl těchto majetků co nejrychleji zbavit, aby se o ně nemusel starat. Není divu. Představme si, že zuřila třicetiletá válka a většina majetků byla zadlužená. A s každou vojenskou kampaní tyto majetky ztrácely na ceně. Celé pobělohorské konfiskace mi proto připomínají naše devadesátá léta. Obrovské změny majetku umožnily velkým hráčům i celé řadě malých úředníků, kteří měli přístup k informacím, se na těch majetcích obohatit. Část velkých majetků byla předána šlechticům, jimž císař dlužil peníze za různé služby. Jenže ještě předtím vznikl nemalý problém pro státní pokladnu, která ty majetky před předáním obvykle musela oddlužit. Císař tedy konfiskacemi získával politický profit, ale často nikoliv ekonomický. Zato lidé typu Karla z Lichtenštejna nebo Albrechta z Valdštejna procesu konfiskací využili k finančním machinacím. Navíc zřizovali jakási rodinná družstva, kde si majetky vzájemně přeprodávali a vytvářeli tak velké knížecí domény, v podstatě státy ve státě.

Měl někdo z protestantských šlechticů z těchto trestů výjimku?

Bezprostřední pobělohorské tresty neměly konfesní ráz. Dokonce mezi nabyvateli konfiskátů byli i někteří luteráni, kteří ale byli v císařských službách. A mezi potrestanými (spíš výjimečně) byli i někteří katolíci. Zatímco po Bílé hoře byla jako provinění vnímána účast na povstání, tedy rebelie proti císaři, později začalo být jako provinění označeno i „neztotožnění se s císařem ve víře“. Osoby, které nechtěly přestoupit ke katolictví, musely odejít za hranice. Statky jim nicméně nebyly konfiskovány, ale směly je prodat. Ovšem obvykle pod cenou, protože byl přetlak na trhu. Císař vytvořil dva modely. „Arcirebelové“ se nemohli dočkat omilostnění, ačkoliv někteří z nich chtěli přestoupit na císařovu stranu. A naopak mezi méně proviněnými hledal osoby, které by ukázal jako příklad „návratu ztraceného syna“. V pobělohorské společnosti se totiž vyskytovala řada pozoruhodných individualit, které nepodléhaly černobílému vnímání světa. Za takového bývá považován například Karel starší ze Žerotína. Některými svými protestantskými souvěrci býval vnímán jako zrádce, zatímco katolický tábor se na něj naopak díval s podezřením jako na kacíře.

Jak se v průběhu 17. století vlivem konfiskací změnila tehdejší společnost?

Pobělohorské konfiskace v důsledku znamenaly proměnu společenských elit. Mezi nabyvateli konfiskátu byla celá řada příslušníků původní šlechty, kteří se nyní stali ještě bohatšími. Typickými příklady jsou zmínění Valdštejn a Lichtenštejn. Centralizace habsburské monarchie a třicetiletá válka zároveň do našich zemí přivedly vojáky a úředníky prakticky z celé Evropy, kteří s novými úřady a funkcemi získávali i nové majetky. Středoevropská společnost se tak stávala nadnárodní. Majitelé některých držav se během krátké doby změnili i několikrát. S příchodem nových pánů, kteří byli nositeli katolické konfese, přinesly konfiskace pokatoličtění poddaných žijících na jejich čerstvě nabytých panstvích.

Dotkla se éra pobělohorských konfiskací nějak i novodobých dějin?

Nám se může zdát, že jde o čtyři sta let starou historii. Ve skutečnosti takové fenomény, jako je stavovské povstání, Bílá hora a pobělohorské konfiskace, stály u zrodu ideálu moderního českého národa. Filosofové a historici, jako byli Tomáš Garrigue Masaryk nebo Jaroslav Goll, již na sklonku devatenáctého století přišli s myšlenkou, že moderní českou společnost opřou o ideály Jednoty bratrské a Komenského. Rok vzniku Československého státu byl zároveň rokem výročí stavovského povstání, rok vydání první Československé ústavy byl rokem výročí Bílé hory. Masaryk svůj první projev po příjezdu z emigrace v parlamentu v roce 1918 zahájil právě citátem Komenského. Takzvané „odčinění Bílé hory“ bylo dáno do vínku novému státu a někteří historikové například navrhovali, aby byly šlechtě nejen odňaty dosavadní výsady, ale také zabaveny majetky. Ty pak měly být rozděleny mezi potomky někdejších pobělohorských emigrantů. Téma porážky na Bílé hoře a pobělohorských konfiskací se stalo jedním ze základních stavebních kamenů českých dějepisných učebnic.