Pod její vliv se tak dostaly i české země, kde bezprostředně po porážce stavovského povstání probíhaly diskuse o tom, jakým způsobem postupovat v náboženských otázkách. Katolický tábor v této době nebyl jednotný: političtí představitelé zdůrazňovali především roli náboženství jako ideologie vytvářející jednotu státu a zajišťující disciplínu uvnitř společnosti. Zdůrazňovali proto tvrdý postup vůči nekatolíkům, doprovázený násilnými jevy: nucené nasazování vojska do domů nekatolíků, jejich trestní postihy, až po vězení či exil. Kromě „politiků“, jak dvorskou aristokracii označoval nuncius Carlo Caraffa, působících v letech 1621–1628 na císařském dvoře, zastávali tuto politiku také vlivní jezuitští zpovědníci císaře Ferdinanda II., zejména Vilém Lamormain.

Řím: mírný postup proti nekatolíkům

Papežský Řím, představovaný především Kongregací propagandy, zdůrazňoval nutnost mírného postupu proti těm, kdo nebyli katolického vyznání: již při svém založení deklarovala, že „bude vhodné jasně prohlásit tento svatý úmysl, jímž není založit soudy nebo vykonávat časnou jurisdikci nad nějakými místy nebo mít hrubé, násilné či nezvyklé způsoby, ale sladkými cestami plnými křesťanské lásky, jež jsou vlastní Duchu Svatému, se snažit o obrácení nevěřících … protože jemné pomazání božského milosrdenství přináší větší účinky než lidské snažení“. Papežství vstupovalo do této diskuse s představou, že v českých zemích budou žít nadále vedle sebe katolíci i nekatolíci a že na nekatolíky bude nutné působit především pastoračně. Představitelé vysokého kléru, především pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch Harrach, ale i olomoucký biskup František Dietrichštejn a jejich spolupracovníci, byli donuceni lavírovat mezi loajalitou vůči panovníkovi a dvorským kruhům na jedné straně, a mírnějšími postoji církevních kruhů na straně druhé. Zajména kardinál Harrach využíval při svých jednáních s císařským dvorem, ale i s papežskou kurií celé série spolupracovníků, z nichž je nutno jmenovat především kapucínského řeholníka a brilantního intelektuála Valeriána Magniho (1586–1661) nebo jeho spolubratra Basilia z Aire (1591–1665). Nuncius Carlo Caraffa pak často využíval služeb preláta olomoucké kapituly a později zvoleného olomouckého biskupa Jana Arnošta Platejse z Plattenštejna (†1637).

Smlouva o solné pokladně

Rozhodujícím okamžikem pro rekatolizaci českých zemí pak byl pobyt kardinála Harracha ve Vídni na přelomu let 1626 a 1627. Právě tam byly dohodnuty hrubé obrysy konkordátní smlouvy, která byla definitivně uzavřena v roce 1630 a je známá jako „Smlouva o solné pokladně“. Císař se v ní zavázal dávat církevním institucím v Čechách (nikoli na Moravě) 15 krejcarů z každé bečky soli přivezené do Čech, a církev se ústy papeže Urbana VIII. zřekla nároků na původně církevní statky, které byly rozchváceny již v období husitských válek i po jejich skončení. Takto získané prostředky byly ukládány do tzv. solné pokladny na pražském arcibiskupství. Byla pod dohledem Kongregace propagandy a měly z ní být podporovány farnosti, kláštery a nová biskupství. V tomto období však z původně plánovaných čtyř biskupství vznikla pouze dvě: litoměřické (1655) a královéhradecké (1664). Solná pokladna byla v činnosti až do roku 1782, kdy byla během josefínských reforem včleněna do náboženského fondu. Kongregace propagandy si částečně zachovala svůj vliv na dění v českých zemích. Její římský archiv je zatím jen málo probádaným zdrojem informací o náboženském dění v českých zemích v 17. a 18. století.

Na mnoha příkladech je možné ukázat, jak rozhodující slovo i v náboženských otázkách získává politická správa: např. neúspěch pokusu o svobodnou volbu olomouckého biskupa po smrti kardinála Dietrichštejna v roce 1636, kdy se kvůli opozici císařského dvora zvolený biskup Platejs nedočkal potvrzení papežem. Dalším poměrně známým příkladem je dlouhý (35letý) a zuřivý spor o to, zda nově konstituovaná Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze bude spadat pod pravomoc arcibiskupa, nebo jezuitských představených, a o povahu existence arcibiskupského semináře, který skončil v výrazným omezením arcibiskupských práv v roce 1654.

Reálný průběh rekatolizace i nepříliš úspěšných snah o nezávislost církevních institucí v náboženské oblasti ukazuje, že již během prvních desetiletí po bělohorské bitvě je to státní moc, která má rozhodující slovo.

TOMÁŠ PARMA, historik