Pocházel z pražské kamenické rodiny; fyzické postižení mu bránilo, aby se věnoval řemeslu svého otce a bratra. Vyučil se malířem a celý svůj nedlouhý život se věnoval projektování sakrálních i světských staveb. V mládí jej pravděpodobně ovlivnil v Praze usedlý burgundský architekt Jean– Baptiste Mathey. Snad na jeho popud procestoval Santini Itálii, kam se zřejmě ještě jednou vrátil kolem roku 1712. Výrazně na něj působili zejména Borromini a Guarini, jejichž podněty Santini propojil s impulzy domácího gotického stavitelství. Zrodila se tak stylová poloha známá jako gotizující baroko. Santiniho stavby vynikají originalitou řešení a expresivním účinkem postaveným na kontrastech jednotlivých článků i hmotových celků budov. Důležitou roli zde hraje symbolika. Poprvé využil Santini gotických elementů ke konstrukci chrámové architektury při rekonstrukci opatské baziliky v Sedleci. Pro cisterciáky pracoval ve Žďáru nad Sázavou a v Plasech. Jeho dílo se vyznačuje komplexností: vedle klášterních chrámů a konventů Santini navrhoval také účelové stavby (grangie, hostince, hřbitov) a vesnické kostely či kaple (Mladotice), rezidence a poutní svatyně (Mariánská Týnice, Křtiny).

Po roce 1712 vznikly zámecký kostel v Rychnově nad Kněžnou s dynamicky zvlněným průčelím, a především velkolepá bazilika v benediktinském klášteře v Kladrubech, suverénně přizpůsobující gotické tvarosloví potřebám barokně konstruovaného prostoru. Vrchol Santiniho tvorby představuje kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře (1719/22), u něhož se složitý symbolický obsah snoubí s dokonalostí formy. Vynalézavostí vynikají i Santiniho projekty pražských paláců Morzinského a Kolowratského, a především dispoziční řešení zámku Karlova Koruna u Chlumce nad Cidlinou.

VÍT VLNAS, historik umění