26. 10. 2021
|Historik umění JAN ROYT, katolík, který má za manželku husitskou farářku, tvrdí, že barokní kultura je nadkonfesní. Zdůrazňuje, že barokním projevem je jak Škréta, tak Brandl, ale i duchovní zpěvy či úvahy Jana Amose Komenského.
Kořeny vzniku barokní kultury jako životního názoru a stylu sahají až k tridentskému koncilu v 16. století. Ano, byla to i určitá reakce na reformaci, ale když hovoříme o baroku, barokní kultuře, tak je to nadřazeno konfesím. Není to styl protireformace, není to styl, který si vymyslela katolická církev, aby oblbla hloupý lid a bojovala proti protestantům. Naopak barokní kultura je v různých zemích součástí více křesťanských tradic. Mám rád charakteristiku baroka Zdeňka Kalisty, že je poznáním Boha skrze tento svět. Zahrnuje totiž i krajinu, což je specifický rys barokní kultury. Krajina, která je produchovnělá, lemovaná stromořadími při cestách ke kaplím, poutním kostelům a místům. Neznal to středověk ani renesance, říkáme tomu barokní urbanismus, duchovní ekologie. Krajina je kultivovaná, je Božím stvořením. Když se diskutuje o tom, jak katolická církev barokem oblbovala lidi, tak vždycky říkám: oblbovala lidi krásou. Lidé ve farnostech zakládali například bratrstva určená k produkování hudby. Každá větší farní komunita byla schopna provést mši, protože tu měli nástroje, zpěváky a čas zkoušet. Vidím v tom nesmírnou kultivaci. Barokní styl byl zároveň prostředek pastorace, vedl k povznesení ducha a duše.
Ta je velice rozdělena ve vztahu vůči výtvarnému umění. Například luteránské sbory jsou plné uměleckých děl, třeba v severních Čechách Krásné Březno, kde měli nádherné varhany. Luteráni si totiž velmi potrpěli na varhany. V jejich kostelích byl oltář v centru, nad oltářem kazatelna a nad ní pak varhany. K vidění je to například ve Frauenkirche v Drážďanech. Také luterské křtitelnice jsou daleko zdobnější než katolické. Stejně tak oltáře zdobí starozákonní a novozákonní náměty. U nás jsou takovým dokladem luterské sbory ve Slezsku. V Uhrách a na Slovensku pak kongregační kostely, které jsou dřevěné, neuvěřitelně zdobné – ornamentika a styl jsou barokní.
Například v Nizozemsku nesměl být v kalvínském nebo reformovaném kostele žádný obraz. Tak měli obrazy s náboženskou tematikou v domácnostech. Rembrandt například nikdy nevytvořil žádné kostelní plátno, jeho náboženské výjevy našly cestu jen do nizozemských domácností. Výtvarné umění v barokním stylu tam vznikalo také jako ta známá zátiší a reprezentativní portréty.
Barok máme spjatý s exaltací a s ostrými protiklady. Není divu, byla to dramatická doba. U nás zuřila třicetiletá válka a člověk hledal hlubinu bezpečnosti, slovy Komenského – potřeboval pozdvihnout. Věřím, že také po covidu nastane taková doba – jako byla ostatně vždy po morových epidemiích. Člověk potřebuje pohladit a povznést. A tohle barokní kultura dovedla dobře: otevřít nebesa a přiblížit je zemi. A to pro všechny smysly. Když stojím v barokním kostele, zaujatý je tím prostředím nejen zrak v kráse architektury, obrazech, ale i čich ve vůni kadidla či sluch v hudbě. Není divu, že vzniká i tzv. lidový barok, který je hodně pozdní a trvá až do 19. století.