Přestože větší skupiny obyvatel opouštěly zemi vždy po vyhlášení příslušných panovnických mandátů, zejména na přelomu první a druhé čtvrtiny 17. století, v zásadě šlo o dlouhodobě probíhající jev, který neustal ani v závěru následujícího století.

Bez prostředků v cizím prostředí

Hledajícím nový domov ztěžovala situaci nejistá existence. Mnozí odcházeli téměř „s prázdnou kapsou“, respektive nedostali za svůj nemovitý majetek, který prodávali, adekvátní hodnotu. V důsledku války a úpadku ekonomiky se znehodnotila nejen měna, ale statky ztrácely vlivem převisu nabídky na ceně. Těžkosti měli exulanti v novém prostředí také proto, že se museli přizpůsobit jazyku, ale i konfesi. Téměř ukázkovým příkladem je Sasko, kde se snadno asimilovali německojazyční luteráni. Ovšem utrakvisté českého jazyka naráželi na problémy. Byly jim sice nejprve v Pirně a v polovině 17. století i v Drážďanech povoleny bohoslužby s vlastním kazatelem, ale ten nesměl křtít ani vykonávat pohřby. Navíc byl pod přísným dohledem luterských církevních institucí, které důsledně dbaly o to, aby nic nenarušovalo luterskou konfesní hegemonii a nově příchozí, hlásící se k České konfesi, u nich budili podezření.

Exulanti mohli svoje představy o zbožnosti uskutečňovat jen v mantinelech luterské ortodoxie. Ti, kterým byly příliš těsné, se museli stěhovat dále. Že nešlo o ojedinělé případy, je zjevné z vysokého počtu exulantů, kteří touto zemí, jež v podstatě vůbec nebyla nábožensky tolerantní, pouze prošli. Zajímavým fenoménem jsou obce na německé straně česko-saské hranice, kde se usazovali luteráni z českých příhraničních oblastí. Odtud to neměli daleko ke svým příbuzným do Čech a snáze mohli vyřizovat své majetkové záležitosti.

Ještě před polovinou 17. století vzniklo několik center, která sloužila jako záchytná místa pro další skupiny exulantů a jejich komunita tam současně tvořila nezanedbatelnou část obyvatel. K nejvýznamnějším patřila hornolužická Žitava, kde se vytvořil velký český exilový sbor s vlastním farářem a kam tajní nekatolíci z Čech příležitostně dojížděli na bohoslužby. Jednota bratrská měla taková centra v polském Lešně a ve slovenské Skalici. Další sbory exulantů časem vznikly na různých místech ve Slezsku, které v 18. století ovládl pruský panovník a zval tam další pronásledované pro víru.

Exil z českých zemí nebyl ojedinělý jev

Exilové komunity měly velký význam i pro tajné nekatolíky v Čechách a na Moravě, jako místa, odkud byla distribuována zakázaná literatura. Sehrály stěžejní roli při udržení kontinuity v používání překladu Bible kralické, která byla od počátku 18. století na různých místech opět tištěna a šířena nejen do Čech a na Moravu, ale také na území dnešního Slovenska, kde se její čeština stala liturgickým jazykem slovenských evangelíků.

Exil z českých zemí nebyl v raném novověku ojedinělým zjevem. Podobný osud postihl nekatolíky v rakouských zemích, na některých teritoriích Říše římské národa německého, ve Francii a v závěru 17. století také v Uhrách. Migrace obyvatel z náboženských důvodů je ostatně součástí celých lidských dějin.

JIŘÍ JUST, historik