V těchto letech o zbytky českých a moravských evangelíků pečovali zejména luterští duchovní, kteří za nimi docházeli především ze Saska a Horních Uher. Jedním z nich byl např. Kašpar Motěšický (narozen kolem roku 1640 v Těšíně, zemřel v roce 1689 v Žitavě), o kterém je doloženo, že svátostmi sloužil tajným protestantům i „v pražských sklepích“, a dokonce oddával.

Páter František Vendský popsal ve třicátých letech 17. století velmi podrobně a přesně tajné evangelictví i způsoby jeho fungování v jihomoravské Nosislavi (uvedené body jsou zároveň typické pro řadu dalších míst): 1. Bludaři v mé farnosti na mé četné zákazy nedbají a nato ještě nepřestávají v slepé nerozvážnosti pojídat masitá jídla ve dnech zakázaných. 2. Jakkoli se sluší navštěvovati horlivě chrám, nechtějí ještě tvrdošíjněji, než kdyby byli svrchovaně zaměstnáni nebo vázáni právní příčinou. 5. Někteří ponejvíce v době, kdy by se mělo jíti do kostela, konají ve svých příbytcích soukromé schůzky, zpívají a káží si nebo čtou bludařská říkání.

6. Leckdy tajně poskytují pohostinství příchozím kazatelům, jak už se v některých případech tato hlíza provalila.

7. Minulého roku se někteří tajně v noci vydali do Uher ke kazatelům a kdo ví, zda v budoucnu nebudou cestu zvrácenosti opakovat.

11. Bludaři tu mají velmi mnoho knih, ze kterých se jako z troudu rozdmychává jejich blud a zatvrzelost, a že by se jim měly bez odkladu odejmout.

Rekatolizaci 17. století ilustruje dobře také příběh z Vysočiny. 23. března 1679 se v Horních Vilémovicích objevil s vojenským doprovodem krajský hejtman, zástupci panství a třebíčský děkan. Kamenický farář Václav Janotík, k jehož farnosti obec přináležela, se (raději) nedostavil. Čtyři hodiny sháněli vojáci místní, kteří se po spatření průvodu rozutekli do okolních lesů či pozavírali ve svých domech. Když se jim to konečně podařilo, přečetl hejtman nařízení, které obsahovalo následující pokyny: svěřit děti misionářům k vyučování v římskokatolickém náboženství; nedopouštět se násilí na misionářích, v případě potřeby si stěžovat u císařských úřadů; na přání zemské vlády se navrátit k římskému katolictví. Po přečtení byli obyvatelé dotázáni, zda přijímají misii. Ti jen nevrle a nesouhlasně kývali. Když hejtman s vojskem odjel, ukázalo se, že nikdo nechce misionáře přijmout do svého domu, byli tedy ubytováni v obecní pazderně, kde museli spát na slámě. Všichni Hornovilémovičtí se jich stranili jako malomocných. Na svátek Zvěstování Panně Marii přišel z Vilémovic do kostela jediný člověk. Misionáři proto nařídili rychtářovi svolat na odpoledne obyvatele k výuce katechismu. Jezuitská misie měla být zakončena po roce slavnou mší, jíž se účastnil i třebíčský hejtman a děkan. Tu však narušil tkadlec Eliáš, který vyběhl před slibem věrnosti z kostela, a za ním utekli ostatní. Odpoledne byl Eliáš odvezen do třebíčského vězení a zároveň se odehrál druhý pokus o slib. Ten byl již úspěšný. V průběhu 18. stol. se na tomto i na dalších místech pravidelně ukazovalo, že navzdory vnějším projevům několik desítek tisíc obyvatel Čech a Moravy shora nařízenou podobu křesťanské víry vnitřně nepřijalo.

ONDŘEJ MACEK, evangelický teolog