Paní Jarmila byla přijata do Hospice sv. Alžběty v Brně koncem února 2021, v době, kdy vrcholila covidová epidemie a společnost byla v lockdownu. Byla to útlá, ale i přes svůj zdravotní stav velmi milá a komunikativní dáma. Na nástěnku do svého pokojíčku si přinesla fotografie rodiny, ráda vykládala o svých vnoučatech a toužebně očekávala narození pravnoučka.

Paní Jarmilu si díky její dobrosrdečné povaze zamiloval celý personál. Většinou mívala otevřené dveře do pokoje, a tak jsme všichni po čase znali zvuk jejího mobilního telefonu a dokázali odhadnout, na jaké programy se v televizi bude dívat.

Protože během covidové pandemie byla dobrovolnická činnost z logických důvodů utlumena, snažili jsme se v rámci možností hospice být paní Jarmile co nevíce nápomocni, a pokud to bylo jen trochu možné, plnit její přání. Tak vznikl nápad dopisovat si s dobrovolníkem na dálku, který paní Jarmila s radostí přivítala. To se mohlo realizovat díky další kolegyni, která krátké vzkazy od paní Jarmily zapisovala, a odevzdávala je dobrovolníkovi, od něhož zpětně do hospice nosila jeho odpovědi. Paní Jarmilu trápilo, že se nemohou fyzicky vidět, ale i tato forma komunikace ji velice těšila. Takto spolu mluvili o rodině, vzpomínali na rodinu, oblíbené knížky nebo navštívená místa.

I když letošní zima byla poměrně dlouhá, jaro se postupně hlásilo a na stromech se začaly objevovat první lístky. Největší radost paní Jarmile nyní dělaly vyjížďky na vozíku před hospic tzv. „na cigárko“. Zahalena do pláště a někdy i bundy, pozorovala ze svého vozíku ptáky na obloze, rozkvétající kaštan nebo jezírko, v němž se po dlouhé zimní pauze začaly objevovat první malé lístky okrasných květin. Když jsem se jí zeptala, co by vzkázala lidem, řekla: „Hlavně, aby se chovali dobře k přírodě. Vždyť z ní máme všechno. Všechny plody, všechno jídlo, nechápu, jak někdo může přírodu ničit, vždyť to je to nejdůležitější, co máme.“ A neopomněla připomenout ani zásadní význam vztahů: „Přála bych si, aby se k sobě lidé dobře chovali, protože je smutné sledovat, když k sobě lidé nemají úctu.“ Ano, vztahy jsou tím jediným, co lidem zůstává až do poslední chvíle. Nezáleží na tom, kdy skončily, zda to bylo před čtyřiceti lety nebo nedávno. Zklamání nebo nadšení v nás stále rezonují a zůstávají až do konce.

Nikdo netuší, kdy přijde jeho poslední chvíle, ale u pacientů v hospici je povědomí smrti naléhavější než u většiny z nás. Paní Jarmila byla i přes vědomí „posledního jara ve svém životě“ stále velmi optimistická a nezlobila se na život ani nyní, když se chýlil ke svému konci. Naopak vychutnávala jej v mezích svého zdravotního stavu naplno. „Život mi hodně dal, mám být za co vděčná,“ říkávala. Byla obdivuhodně smířená a děkovala týmu Hospice sv. Alžběty za péči.

Poslední dopis pro dobrovolníka nadiktovala začátkem června, jen tři dny před svou smrtí, a protože tušila závažnost situace, napsala v něm: „Ještě chci na závěr dopisu dodat, že mě Vaše dopisy těší a já se budu zase těšit na odpověď od Vás. Ale kdybych už neměla příležitost odepsat, tak se nezlobte. Tak se loučím.“

Říká se, že jak člověk žije, tak i umírá, a tak její dobrosrdečnost neskončila ani smrtí, rozhodla se totiž darovat své tělesné ostatky pro medicínské účely, aby pomáhaly při výuce mladých mediků. Stejně tak jako nezastaví covidová epidemie zrození, nezastaví ani umírání. Život plyne a bude plynout dál jako řeka. Jako „Řeka zázraků“, jak se zpívá v písni, která zněla z rádia nedlouho předtím, než paní Jarmila odešla.

BEATRIX KŘÍŽOVÁ, Hospic sv. Alžběty