5. 10. 2021
|Tenkrát v srpnu přijel do hospice velmi rozrušený muž. Viděla jsem slzy v jeho očích. Vyprávěl mi o své ženě, která bojovala s rakovinou celé dva roky. Její zdravotní stav se komplikoval, musela podstoupit další v sérii těžkých operací. Nemocniční prostředí ji ale ničilo. Přála si odejít domů, ačkoliv byla velice slabá, zcela upoutaná na lůžko, s velkou nehojící se ranou na břiše. Domluvili jsme podmínky přijetí do péče. Druhý den mi telefonovali z onkologie a upozorňovali na náročnost péče. Manželovi nemocné ženy pak lékaři sdělili prognózu pěti dnů, za které – po propuštění z nemocnice – dotyčná zemře.
Začali jsme se o pacientku starat. Během krátké doby jsme zvládli především její fyzické bolesti a nemocná se každým dnem zlepšovala. Pátý den, kdy měla podle lékařů zemřít, udělala několik prvních kroků kolem lůžka. To byla, věřte mi, veliká sláva! Také se jí zlepšovala chuť k jídlu. Začala trénovat chůzi do schodů, protože přání znovu se projít venku na čerstvém vzduchu bylo obrovské. Její dny byly plné optimismu a radosti. První podzimní procházka byla velkým vítězstvím v celém dlouhém období trvání nemoci. Vrátila se k běžné činnosti, začala vařit, prát, uklízet. Často jsem od ní slyšela, že úplně zapomněla na svou nemoc. Byla jsem šťastná s ní. Během všech těchto dní, týdnů a měsíců se nám podařilo úplně zhojit operační rány. Celé toto období bylo jedním velkým zázrakem.
Postupně mezi námi vyrostla pevná důvěra a přátelství. Objetí, kterým jsme si to jednoho dne vyjádřily, bylo dojemné. Na větu, která ho provázela, se nedá zapomenout: „Vždycky jsem si přála ke svým klukům dceru a teď ji konečně mám.“ Prožily jsme spolu podzim, naříkaly nad množstvím sněhu, těšily se na Vánoce… Nemoc jako by jen velice mírně rušila toto krásné a tajemné období.
První vážná komplikace udeřila krátce po Novém roce, ale byla ještě řešitelná. Nevzdávaly jsme se a stav se mírně vylepšil. Život pokračoval zdánlivě klidně, ale nemoc se hlásila znovu a znovu a oslabovala tělo. Jednoho dne bylo jasné, že se na přírodu budeme dívat už jen z okna. Život byl i přes mnohé obtíže plnohodnotný.
Žena mi často vyprávěla, že jí trápí jedna zásadní otázka: „Zvládnu svou smrt?“ Několikrát ji na její přání navštívil duchovní, který se snažil zmírnit její vnitřní utrpení. Komplikace zdravotního stavu pokročily natolik, že bylo nutné přistoupit ke krátkému paliativnímu výkonu v nemocnici. Pobyt nebyl jednoduchý. Byly jsme společně v kontaktu dál, a proto mě jednoho pozdního večera nepřekvapil telefon a prosba o mou okamžitou návštěvu. Společně s knězem. Jsem zvyklá uskutečňovat přání svých pacientů, a proto jsme s duchovním nemocnou navštívili. Cítila velkou touhu po Bohu. Chtěla přijmout do srdce jistotu, že nebude v poslední chvíli sama a potřebovala naději do blízké budoucnosti. Přijala svátost smíření, eucharistii a svátost nemocných. Nová jistota ji naplnila zvláštním klidem a radostí. Když jsme s knězem odjížděli, byla šťastná a smířená. Objala mě pevně, stiskla a políbila. Krátce nato byla propuštěna domů. Její stav se mírně vylepšil, ale bylo nám jasné, co je před námi. Rodina a všichni blízcí pochopili, že loučení je tentokrát opravdové. Blížily se Velikonoce. Prožívaly jsme je společně a intenzivně. Věděla jsem, že nemocná je připravena odejít. Ještě jsem stihla natrhat rozkvetlý šeřík a provoněla jím pokoj, kde nemocná odpočívala a stále více spala. Poslední večer jsem u ní seděla a v duchu děkovala za čas, v kterém mi dovolila proniknout do jejího srdce. „Mám tě ráda, Jano,“ byla její poslední vyřčená slova. Potom jsme už nemluvily. Očekávaly jsme společně tu pravou naději, která k ní přišla po devíti měsících tiše a něžně brzy ráno na slavnost Zmrtvýchvstání Páně.
JANA SIEBEROVÁ, Domácí hospic Duha Hořice