Co vás přivedlo k tomu pečovat o umírající?

Do hospice jsem nastoupila v roce 2007. V té době jsem věděla jen to, že chci pomáhat a pečovat o vážně nemocné. Poskytnout jim víc než injekci či tabletku. Být jim oporou, vrbou a průvodcem. Neřešila jsem v sobě otázku umírání. Jen jsem chtěla pracovat „jinak“ a věděla jsem, že tito lidé potřebují více. A nejenom ti umírající, ale také jejich rodiny a známí. Jít pracovat zpátky do nemocnice jsem nechtěla. Vlastně až postupem času mě myšlenka paliativní péče oslovovala čím dál víc. Došlo mi, že přesně tohle je práce, kterou chci dělat. Medicína je zázrak, který dokáže naše zdraví a životy neustále opečovávat týmy odborníků a posouvat ho dopředu. Ale když se blíží konec, tak se mnohdy ty týmy vytratí a člověk zůstane na nejtěžší část života sám. Proto dělám tuhle práci, protože vím, že je důležitá a potřebná. Protože si každý z nás zaslouží nebýt sám.

Můžeme tedy říci, že v hospicové péči pečujete kromě pacienta i o jeho nejbližší? Jaký přínos má hospicová péče pro rodinu a přátele umírajícího?

Ano, péče o rodinu nebo blízké pacienta je nedílnou součástí naší práce. Rodina potřebuje mnohdy více psychické podpory a péče. Ne každý je natolik silný, že se dokáže vyrovnat se smrtí svého blízkého. Někteří jsou občas ve smiřování či přijetí skutečnosti, že se blíží konec, o krok až dva pozadu za samotným pacientem. Další si naopak myslí, že když se mamince neřekne, že má např. rakovinu, tak ji tím chrání. Což je také velice špatně. V drtivé většině pacienti stejně cítí, že je něco v nepořádku. A jsou vděčni, že se mohou bavit otevřeně a bez rozpaků. Když vám zemře blízký člověk, tak je jeho odchod definitivní. Vždy je přitom o trápení důležité hovořit, protože jen tak můžeme své emoce projevit a žal nechat plynout. Personál hospice musí umět naslouchat a nechat doprovázející nebo pozůstalé hovořit o jejich pocitech. Součástí naší práce je předcházet patologickému truchlení u pozůstalých, které by u nich mohlo vést až k různým psychickým nebo i fyzickým poruchám. S rodinou, pokud má zájem, pracujeme i rok po úmrtí jejich blízkého. S touto těžkou prací nám samozřejmě pomáhají duchovní (evangeličtí i katoličtí) a dobrovolníci.

Setkáváte se často s touto situací, kdy pacient nezná pravdu o svém skutečném zdravotním stavu? Že neví, že umírá?

Takových klientů naštěstí postupně ubývá, ale pořád zhruba 10 % není o diagnóze informováno. Ale nedá se samozřejmě přesně určit, kolik pacientů sdělenou informaci vytěsnilo.

Jak dále postupujete, pokud pacient z nějakého důvodu nezná svoji diagnózu? Existuje v hospicové péči něco jako milosrdná lež?

Dle naší zkušenosti v paliativní péči milosrdná lež neexistuje. Informace o zdravotním stavu sděluje vždy lékař. Pacientům, kteří se ptají na svůj zdravotní stav, je lékařem citlivě sdělen. Samozřejmě se mluví s celou rodinou, mnohdy až u nás jim dojde, co je třeba si ještě říct nebo zařídit. Shodou okolností jsme tento týden přijali šest pacientů a dva bohužel nebyli informováni a přijeli k nám s velkým očekáváním, že konečně my jim tady pomůžeme, my je dáme do pořádku. Je pro nás vždy těžké slyšet tato slova plná naděje, protože slyšeli milosrdnou lež někde jinde. Pokud se ale pacient neptá, tak sami s tímto tématem nezačínáme.

Když zmiňujete naději, existuje nějaká naděje tam, kde už viditelně žádná není?

Při rozhovorech s pacienty paní doktorka používá logoterapii. Logoterapii nám snad nejlépe přiblíží tato Franklova věta: „Domnívám se, že otázka ‚Jaký má život smysl?‘ je špatně položena. Správně zní: ‚Jaký smysl chci dát svému životu?‘ “

Řeší pacienti při hledání smyslu svého života spíše svou minulost, momentální situaci, nebo to, co přijde po jejich smrti?

Co pacient prožívá nebo řeší, je individuální. Velmi záleží na psychice daného člověka a hlavně v jaké fázi vyrovnání se s těžkou nemocí se nachází. V první fázi negace je vždy důležité nemocného vyslechnout a trpělivě opakovaně odpovídat i na opakující se dotazy. V druhé fázi agrese musíme nechat nemocného projevit své emoce, nechat ho vypovídat o vzteku, o smutku a pocitech nespravedlnosti. Nikdy si nesmíme brát tyto výroky osobně. A to je také důležité opakovat jejich blízkým – nebrat si tyto výroky osobně. Ve třetí fázi smlouvání nemocní uvažují o smyslu života, vědí, že jejich stav je daný nemocí a přemýšlejí, jak naplnit zbývající čas, co by rádi ještě zažili (např. dočkat se narození vnuka, svatby dcery aj.). V této fázi je důležité pomoci nemocným hledat krátkodobé cíle. V této fázi jsou ale také nejvíce nakloněni k hledání zázračných léků. Ve čtvrté fázi deprese, kdy se zdravotní stav zhoršuje, je opět důležité naslouchat a dopřát nemocnému prostor a pocit jistoty, že má s kým hovořit o strachu ze smrti. Často v této fázi chtějí nemocní urovnávat vztahy se svými blízkými. A v poslední fázi smíření přijetí pravdy se nemocný snaží o co nejlepší prožití zbytku života. Zde je někdy největší podporou a pomocí držení za ruku a vzájemné sdílení okamžiku.

JAKUB HOLMAN

Zvony pro hospice Druhou říjnovou sobotu si naše společnost připomíná Světový den hospiců. Cílem tohoto dne je připomenout si a podpořit hospicovou a paliativní péči, upozornit na potřeby umírajících – osob v terminálním stavu onemocnění i jejich rodin. Česká biskupská konference se rozhodnutím předsedy ČBK připojí k myšlenkám Světového dne hospiců tím, že se v daný den rozezní kostelní zvony. V sobotu 9. října od 12.00 hodin budou tak po celé republice znít kostelní zvony jako vzpomínka na zemřelé, umírající a na pracovníky hospiců.