5. 10. 2021
|Domácí hospic sv. Jakuba v Prachaticích oslavil v září dva roky svého trvání. Není to mnoho, ale jsme vděční, že může být prospěšný potřebným lidem, kteří prožívali a prožívají poslední úsek svého života.
Pomoc také neodmyslitelně nabízíme jejich rodinám, bez kterých bychom péči jen těžko mohli poskytovat. Snažíme se pracovat a vytvářet tým (lékaři, zdravotní sestry, ošetřovatelky, sociální pracovnice, duchovní, psychoterapeut), který nám umožňuje, abychom se doplňovali a obohacovali nejen ve svých odborných, ale i lidských schopnostech, a tak mohli dobře sloužit druhým.
Jak vypadá běžný život v našem domácím hospici? Poskytujeme úlevu od bolesti a jiných tíživých projevů nevyléčitelně nemocným. Při každodenních návštěvách v pacientově rodině, při osobních či telefonických rozhovorech kontrolujeme jeho zdravotní stav, zjišťujeme jeho přání a konzultujeme to s jeho blízkými. Naše práce vyžaduje odborné medicínské a ošetřovatelské znalosti, ale také moudrost, laskavé nastavování hranic a hledání toho, co je pro nemocného v danou chvíli to nejlepší. Chybět nesmí takt, porozumění, vlídnost, trpělivost a diskrétnost.
Snažíme se věnovat pozornost také těm, kteří o nemocného v jeho domácím prostředí pečují, být pro ně radou, oporou, doprovázet je. Obdivuji mnohé rodiny, které se s láskou a velkým nasazením starají o své blízké.
Při naší péči o nemocného se zaměřujeme na to, aby dokázal přijmout závažnou nemoc a konečnou fázi svého života. Snažíme se poznat, v jaké fázi se nemocný právě nachází: zda ve fázi popírání závažnosti nemoci, nepřijetí, smlouvání, rezignaci či smíření. Společně hledáme řešení, jak mu v jeho náročné situaci pomoci, aby mohl prožít život v co největší kvalitě a připravit se na odchod z tohoto světa. Čas, naslouchání, úcta, fyzická blízkost, úsměv i určitá dávka humoru jsou v doprovázení nemocného naše „pracovní nástroje“.
Naše péče o nemocného spočívá také v tom, že se snažíme být u jeho umírání, ať je to ve dne, či v noci. Uvědomujeme si, že jsou to velmi delikátní a vzácné chvíle pro všechny zúčastněné. Po konstatování smrti lékařem se věnujeme péči o tělo zemřelého, která spočívá v upravení a obléknutí. Zapálíme svíci jako symbol věčného života. Příbuzní a blízcí mají v tuto dobu možnost se zemřelým rozloučit, nabídneme jim společnou modlitbu. Po domluvě s rodinou zavoláme pohřební službu. Stále znovu a znovu se učíme, že každý člověk je originální a že život je jedinečný a neopakovatelný dar.
Vedle profese zdravotní sestry se věnuji i spirituální a psychoterapeutické péči o naše pacienty a jejich blízké. I přesto, že mnoho z nich není věřících, mají spirituální potřeby. V rozhovorech se setkávám s tím, že jim chybí smysl života, nedokáží někomu nebo sobě odpustit či se smířit, mají strach ze smrti, mají nedořešené finanční nebo vztahové záležitosti. Cílem naší péče je upevnění naděje a hledání zdrojů, jak zvládnout obtížné situace. Pacienty doprovázím také modlitbou, při které jsou mi nápomocny i spolusestry boromejky. Někteří rodinní příslušníci se velmi těžko vypořádávají se smrtí svých blízkých a stává se to pro ně velkou životní zátěží. Těmto lidem se snažím konkrétně pomáhat při jejich truchlení pravidelnými rozhovory nebo psychoterapeutickým vedením. Jsem vděčná, že tímto způsobem mohu lidem sloužit, být jim nablízku a vidět, jak Bůh působí v lidských životech a volí všechny způsoby, jak je možné se k němu přiblížit a najít ho.
Chtěla bych se podělit o jeden konkrétní zážitek ze své služby, který jsem si sama pro sebe nazvala „útěcha a pravda“. Několik dní jsme doprovázeli umírajícího pána – dědečka, o kterého se láskyplně starala jeho vnučka se svou rodinou. Večer před smrtí se pán velmi zhoršil. Přestal komunikovat a reagovat. Jeho zhoršený stav jsem podrobně konzultovala s lékařem. I když jsem se bála, jak rodině říct, že pán umírá, nakonec jsem je k němu pozvala, včetně jeho dvanáctiletého pravnuka. Vysvětlila jsem jim, že dědeček jejich přítomnost vnímá a ta je pro něho útěchou, i když jim to nemůže dát najevo. Chlapec tedy zkusil k dědečkovi jít, vzal ho za ruku a dlouho jej hladil. Několikrát za večer se takto k dědečkovi vrátil a s maminkou si pak u něj povídali, čemu je děda naučil, co jim do života dal. Chlapec také s pláčem sdělil, jak je mu líto, že byl na dědu někdy nepříjemný. Přiznal se, že mu rozbil zadní sklo na autě. Byla to pro mě krásná rozmluva mámy se synem u dědy. Drželi přitom dědu za ruce. Vnučka zůstala vzhůru celou noc. Druhý den ráno pán zemřel. Když mi to zavolali, přijela jsem, pomohla jim dědečka obléci, zavolat koronera a pohřební službu.
Otec chlapce, který byl u umírajícího dědečka, si přál, aby syn šel k tetě, než dědečka odvezou. Chlapec i jeho mladší sestřička však nechtěli odejít, přáli si zůstat s dědečkem až do konce.
BOHUSLAVA KUBAČÁKOVÁ, sestra Domácí hospic sv. Jakuba