Žil velmi dobře a téměř spokojeně ještě téměř tři roky a až poslední tři měsíce přestal být samostatný a péče o něj se přesunula na rodinu. Nejvíce pečovala má maminka, jeho žena, která s ním byla celé dny a noci. Dále pomáhal můj bratr, jak mu dovolilo zaměstnání. Také já, jelikož bydlím hned vedle a v té době jsem byla na mateřské dovolené.

Hospic nám byl doporučen při poslední návštěvě na onkologii, která už byla pro tatínka tak náročná, že se těžko dostával z auta a i pár kroků z parkoviště ho velmi vysilovalo. Těžko dýchal a byl mu doporučen domů kyslík, který domácí hospic půjčuje.

Uvažovali jsme i o přesunu do hospice lůžkového, ale tatínek se vyslovil, že by byl raději s námi, a to rozhodlo. Kdyby služba domácího hospice neexistovala, nikdy bychom si netroufli doprovázet tatínka doma. Nevěděli bychom, že máme nárok na příspěvek na péči a že byl opravdu významný. Využili jsme také zapůjčení několika zdravotnických pomůcek. Přes domácí hospic jsme také velmi snadno zařídili instalaci polohovací postele.

Zvládli jsme to

Díky zkušenostem pracovníků hospice jsme měli trochu představu, co nás čeká a že se to blíží. Byli jsme vděční, že na telefonu je někdo, kdo rozumí tomu, co prožíváme, a hlavně tomu, co se děje s tatínkem. Poslední dny byly opravdu náročné, sestřičky z hospice k nám jezdily každý den a poskytovaly tatínkovi léky proti bolesti a nám útěchu. Vím určitě, že i když tátovi ke konci života dobře vůbec nebylo, bolesti nepociťoval.

Každý příběh odcházení je určitě velmi individuální, všemu přihlížet z blízka je náročné, ale s odstupem času jsem moc hrdá na to, jak jsme to doma zvládli a že s námi tatínek zůstal až do konce, protože si to tak přál.

EVA, dcera pacienta Domácího hospice Setkání