Ráda bych se s vámi podělila o příběh svého tatínka, kterému byla diagnostikována akutní leukémie. Podstoupil chemoterapeutickou léčbu ve fakultní nemocnici. Bohužel po čtyřech měsících došlo k recidivě onemocnění. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat a agresivní léčbu by již jeho tělo nezvládlo. Přestože byl přístup pracovníků hematologického oddělení velmi vstřícný a profesionální, už tatínkovi neměli co nabídnout.

Oslabené tělo se začalo potýkat s vysokými teplotami. Péče v domácím prostředí byla pro mě v této době psychicky i fyzicky vyčerpávající. V noci jsem opakovaně k tatínkovi vstávala, převlékala jeho i celé lůžko. Byl zchvácený a ležel v kalužích potu. Na péči o tatínka jsem byla víceméně sama, neboť se v tomto období u maminky potvrdila Alzheimerova demence. To bylo pro mě zdrcující. Najednou jsem si uvědomila, že oba mí rodiče odcházejí.

V této zoufalé situaci jsem využila kontakt na domácí hospicovou péči, který mi předala sociální pracovnice z nemocnice. Sama jsem nevěděla, jak dál. Během hodiny po telefonickém rozhovoru jsem již otevírala dveře sociální pracovnici paní Martině. Připadala mi jako anděl. Probraly jsme spolu stávající situaci a já najednou nebyla na všechno sama.

Přestože celé období tatínkova odcházení bylo velmi bolestné, zažívala jsem s kolektivem domácí hospicové péče nezapomenutelná setkání, obohacení a podporu. Jejich pomoc se nedá ani slovy vyjádřit. Mohla jsem kdykoliv během 24 hodin zavolat, požádat o pomoc, radu, pochopení.

Jsem vděčná i za rozhovory, které vedli s mojí nemocnou maminkou. Pomohli jí tím smířit se s tatínkovou nevyléčitelnou nemocí. Smrt má v životě své místo. Děkuji vám, že jste nás doprovázeli.

JANA, dcera pacienta Domácího hospice Setkání