S ústupem pandemie covidu-19 se na začátku léta navrátily do našeho života i veřejné akce. České a moravské hospice tento návrat symbolicky zahájily II. národní poutí za hospice, která se uskutečnila v červnu na Velehradě. Zvolili jste toto poutní místo záměrně kvůli nějaké vazbě na hospice?

Kdepak. Byla to souhra okolností, či vlastně Boží řízení. Předloni se uskutečnila pouť na Svaté Hoře u Příbrami, a tak jsme se mezi hospicáky domluvili, že ta příští, tedy v roce 2020, bude na Moravě. Měli jsme domluvené Křtiny, ale z důvodu protikoronavirových opatření musela být pouť zrušena. I letos jsme si mysleli na Křtiny, ale tam již ve vybraný termín bylo obsazeno, podobně jako na sv. Hostýně. A tak jsme zvolili Velehrad, zde byl termín volný, přesněji Pán Bůh nám jej rezervoval. Moc děkujeme všem, kteří nás přijeli duchovně podpořit! Již nyní se těšíme na III. národní pouť za hospice poslední dubnovou sobotu příštího roku, tentokrát na mariánském poutním místě v jihočeském Lomci u Vodňan.

České a moravské hospice na této národní pouti ctí jako svého patrona a přímlu vce sv. Josefa Moscati. Čím vás osobně tento lékař inspiruje?

Člověčinou. Stojí za to zhlédnout dvoudílný životopisný film ve slovenštině Lekár zázrakov, který je dostupný na Youtube. Anebo si přečíst knížku Doktor Moscati – svatý lékař z Neapole. Zhltl jsem ji na dva nádechy. Vypráví o neobyčejně obyčejném Pepinovi, jak Josefu Moscatimu říkali blízcí, o lékaři, hrdém Italovi, introvertovi se smyslem pro humor, laskavé duši s velkou moudrostí. O člověku, který byl svobodným laikem, jenž si nezvolil ani kněžství či řeholní život, ale ani manželství. O člověku, který předpověděl den své smrti, a přesto naplnil život smyslem, velikostí, radostí a dobrem. Jak? Po jeho úmrtí to nejlépe vyjádřil jistý stařec, když do kondolenční knihy napsal: „Oplakáváme ho, protože svět v něm přišel o jednoho světce, Neapol o vzor všech cností a chudí nemocní v něm přišli o všechno.“ Asi nejvíce mi utkvěla Moscatiho slova: „Pamatujte na to, že se nemáte starat jen o tělo, ale také o ztrápené duše lidí, kteří se k vám utíkají. Kolika bolestem ulevíte spíše radou a nasloucháním než strohým receptem, s nímž je odešlete do lékárny.“ Kdyby tak Josef Moscati věděl, jak se trefil do hospicového vidění světa půl století předtím, než vznikl první novodobý hospic v Anglii! Snad i proto si jej hospice vybraly jako svého patrona.

Řekl byste na základě vašich zkušeností, že v hospicích léčíte spíše bolesti těla, nebo duše?

Obojí. Kvalitní medicína je v hospicích podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Klíčová je pro nás léčba nefyzického rozměru bolesti. Bolesti emoční (psychické), vztahové (sociální) i duchovní (spirituální). Je-li na smrtelném lůžku pacient s nádorovými bolestmi, s takovými si umí naši lékaři celkem rychle poradit. Ovšem na výčitky svědomí, rozkmotřené vztahy v rodině nebo na strach z umírání pilulka ani injekce neexistuje. Přesto od těchto netělesných bolestí dokážeme umírajícím často pomoci. Proto jsou v hospicovém týmu kromě zdravotníků též sociální pracovníci, duchovní či psychologové, kteří se těmto typům strádání pacienta věnují. Ale nejen oni, prakticky všichni z personálu. Někdy může mít nejblíže k takovému pacientovi ošetřovatel, uklízečka nebo recepční, který pomůže pacientovi rozvázat uzel zašmodrchaných rodinných vztahů. Klíčové je mít na pacienta čas. Tam, kde „běžná“ medicína končí, tam hospice teprve začínají. To je zásadním způsobem odlišuje od ostatních zdravotnických zařízení.

Můžete uvést příklad?

Řeholní sestře, která pracuje v hospici, jeden pacient řekl, že byl ve svém životě grázl. Sestra mu odpověděla, že právě pro takové lidi Ježíš přišel. Muž neměl šťastnou minulost. „V životě na mne vztáhlo ruku mnoho lidí,“ prozradil, „ale teprve v hospici jsem poznal, že se dá vztáhnout také tak, že mne chce někdo pohladit.“ Postupně se upevňovalo jeho rozhodnutí nechat se pokřtít. Nakonec se vyznal: „Hospicové prostředí mi pomohlo odpustit těm, kteří mi ublížili.“ Symbolicky, právě v momentě samotného křtu, se roztrhlo zatažené nebe a slunce svými paprsky ozářilo přítomné. Na závěr obřadu se zatáhlo a na zem začaly padat velké bílé vločky, symbol čistoty.

Když hovoříte o nefyzické bolesti, jistě jste se setkali i s případy, že by život byl pro pacienta natolik nesnesitelný, že požadoval eutanazii.

V ojedinělých případech o eutanazii pacienti hovoří. Naznačí a čekají, co lékař na to. V těchto situacích, když jsme se pacientovi věnovali a neutekli od komunikace v dané věci, když vnímal důvěru, bezpečí a náš zájem o něj, když jsme mu pomohli překonat jeho strach a obavy, tak v oněch náznacích nepokračoval a už o své usmrcení dále nežádal. Jak řekl M. Heidegger, „technika překonala veškeré vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost“. Léčba duševní a duchovní bolesti je náročná, ale reálná a účinná. Takovéto léky (úleva od strachu, výčitek svědomí, smíření se sebou a s druhými), které našemu zdravotnictví tolik scházejí, hospice nabízejí. Jsou jimi čas a vitamín L – vitamín lidskosti.

JAKUB HOLMAN, šéfredaktor zpravodaje APHPP Rovnováha