Je po prázdninách. Vzpomínám na své cesty, zvlášť na jednu obtížnější, kterou jsem absolvovala už před lety. Věřím, že tenkrát mi pomohl anděl strážný.

Vyjela jsem z Nového Města, cíl byl přede mnou vzdálený asi dvě stě kilometrů. Cestovala jsem autobusem, s asi čtyřletým synem a tříletou dcerou na návštěvu k mému bratrovi do Opavy, který se tam přiženil.

Jeli jsme dlouho, autobus zastavil až po dvou hodinách jízdy na jednom moravském autobusovém nádraží. Konečně přestávka!

Vzala jsem děti, popadla jsem peněženku a běželi jsme na nedaleké vlakové nádraží, kde bylo WC. Jenže jsem byla nezkušená a neměla jsem v peněžence žádné drobné. Pouze papírovou stokorunu. Paní za okýnkem ji nechtěla vzít a sdělila mi, že musím tu bankovku rozměnit. Jenže kde?

Dětem jsem vysvětlila, že musí hezky počkat na mě před toaletami, jenže ony za mnou s pláčem běžely, nechtěly být samy. Dokonce dcerka upadla, celá se pěkně natáhla do nádražní špíny… Bílé punčocháčky byly v ten moment černé a špinavýma rukama si utírala slzy. Každá maminka zná takové situace.

Běhala jsem s dětmi po nádraží a nikde neměli drobné! Naše přestávka se pomalu chýlila ke konci, a to už jsem pomalu s pláčem začala i já. Ta představa, že nám k tomu ještě ujede autobus s našimi zavazadly! Najednou ke mně přistoupil nějaký neznámý pán. Vzal mě za ruku, otočil ji dlaní nahoru a nasypal mi tam hrst drobných. Ani nevím, jak vypadal, nevybavuji si, zda jsem mu pořádně poděkovala. Ale vím, že ač se tahle událost stala před řadou let, pořád na něj a jeho laskavost s vděčností vzpomínám.

Máte pocit, že Bůh zasáhl i do vašeho života? Napište nám o tom na adresu redakce nebo na e-mail sekretariat@katyd.cz.

O autorovi| Čtenářka MARIE z Nového Města nad Metují