„Dřív se víc dbalo na pořádek, ale dneska dětem nevadí odhodit posmrkaný kapesník pod stůl nebo si ořežou tužku a smetou to na zem,“ krčí rameny Helena Múčková ze Sch?nstattského hnutí rodin, která spolu s manželem Josefem, trvalým jáhnem, už pětadvacet let připravuje mladé lidi na svatbu a vede duchovní cvičení pro manžele. Mnohé děti tak nejenže se nezapojují do chodu rodiny, ale navíc „přidělávají“ práci.

Práce hrou

„Ony jsou jednoduše líné. Nechce se jim. Ale celý život je o přemáhání, a když se to děti naučí, bude pro ně život jednodušší,“ říká Helena Múčková a doporučuje hledat stále nové způsoby, jak by se daly zapojit do chodu domácnosti. Některé rodiny si určí uklízecí den, což může být pátek, sobota či jakýkoliv den, kdy si rozdělí činnosti. Ale pak jsou rodiny, kterým je líto obětovat celý den na úklid a spíš uklízejí každý den. Ti jsou pak mnohem víc v pohodě a jejich filozofií je, že pořádek se nedělá z gruntu, ale udržuje se.

„Znám rodinu z Hranic na Moravě, kde maminka už odmalička pro děti vymýšlela úkoly. Tento způsob jim poradila psycholožka na školení z Centra pro rodinu Ostravsko-opavské diecéze a velmi se to osvědčilo. Nejdřív to byla spíš hra nebo jednoduchá aktivita, ale každý měl dva nebo tři úkoly denně. Později jim začala psát úkoly hůlkovým písmem a oni se naučili, že všichni mají nějaké povinnosti týkající se domácnosti. Jiná maminka zase vždy v sobotu napsala na barevné lístečky úkoly, které byly trvale stejné, ale různé intenzity (proto ty barvy) – od lehkých až po náročné. Děti si pak losovaly z každé barvy. Na jednom lístečku byla také tzv. „volná hodina“ nebo hlídání nejmladší dcerky, což byl oblíbenější úkol. V další rodině zase nejstarší syn začal tvořit v počítači tabulku, kde zapisoval úkoly pro ostatní sourozence a tím měl svůj „důležitý“ úkol.

V každém případě je důležité nenadávat, když to či ono není dokonalé nebo když to není vůbec. „Nemá se lpět na pořádku, ale spíš vést děti k zodpovědnosti za své okolí,“ říká Helena Múčková. A samozřejmě musí to fungovat i u rodičů: „Děti to sledují dost ostře. Takže když tatínek někde nechá ležet tašku, papíry nebo třeba ponožky, tak si dítě řekne, že může-li tatínek, já můžu taky.“

Podpořit svoji ženu

„To, že je maminka uštvaná, není jen problém maminky,“ říká dětská psycholožka Hana Imlaufová z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny v Praze. Rozdělování rolí směrem k dětem totiž musí předcházet rozdělování rolí mezi manželi. „Když děti vidí a zažívají, že máma a táta mají taky svoje povinnosti, je pro ně pak přirozené, že ti, kdo tu bydlí, se podílí na společném fungování. Zároveň se táta bude snažit podpořit svoji ženu, když po dětech bude něco chtít. Je důležité, aby se na tom shodli oba, aby to vyžadovali společně a aby dítě oceňovali,“ říká Hana Imlaufová. Dítěti se velmi posílí pocit sebedůvěry a důležitosti, když už na začátku školní docházky má nějaký svůj malý pravidelný úkol.

Škála rodin od těch, kde maminka odpracuje všechno, až po ty, kde děti vše zastanou, je velmi široká. Zvlášť v početných rodinách maminky mohou na děti delegovat úkoly za jejich mladší sourozence. Ale jsou také rodiče, kteří po dětech žádné povinnosti nechtějí, protože je pro ně prioritou, aby se učily a chodily na kroužky. Anebo ženy, které z mnoha různých důvodů po svém manželovi nic nechtějí. „Pokud muž není vtažen do provozu rodiny, tak ani nedohlédne, jaké všechny činnosti to obnáší. Stává se, že maminky, které jsou doma s dětmi, chtějí uchránit svého manžela od různých domácích prací, když vidí, jak je jejich manžel vytížený v práci a jak je unavený. Úmysl je velmi hezký, ale má to za následek, že muž se víc a víc vzdaluje chodu rodiny,“ vysvětluje Hana Imlaufová a doporučuje začít to měnit.

Je možné, že se nám nebude v nějaké době dařit, aby děti doma pracovaly. Zvlášť když jsme to po nich nikdy předtím moc nevyžadovali. Ale můžeme hledat přelomová období, která lze využít jako příležitost ke změně: začátek školního roku, liturgické období (postní dobu, advent) a další. Velkým přelomem je také nástup maminky do práce.

Na změnu není nikdy pozdě

„Ideální je, když se to děti učí od nižšího věku. Když se stane přirozenou součástí jejich života, že se v rodině pomáhá. Ale na žádnou změnu není pozdě, pokud se rozhodneme, že chceme něco změnit. Ovšem vyžaduje to pravdivou a otevřenou komunikaci v rodině: aby se rodiče nebáli v rozhovoru s dětmi zveřejnit svou slabost, aby uměli přiznat, že je toho na ně moc, že se jim nedaří to všechno zvládat. „Je potřeba mluvit s dětmi partnersky. Budou tomu rozumět mnohem víc, než když se máma bude vracet pozdě večer z práce nervózní a unavená – a rovnou spustí nadávky, že nevyskládaly myčku a co všechno není hotové. Budeli každý člen rodiny otevřeně komunikovat o tom, co potřebuje, tak věřím, že je možné se domluvit v jakémkoli věku dětí,“ povzbuzuje Hana Imlaufová.

Důležité je ale i vzájemné oceňování v rodině (děkuju, žes umyl auto; děkuju, žes mi vyžehlila košile; děkuju, že jste vynesly odpadky; jé, vy máte hezky uklizený pokojíček, to jste mi udělaly radost…). A i ten, kdo se cítí hodně unavený, své úkoly lépe ponese a snáz udělá, když bude zažívat vděk.

„Několikrát jsem se setkala s tím, že ženy, které jsou vyčerpané a nevědí, jak lépe ‚dělat maminku‘, na sebe mají příliš vysoké nároky. Anebo nechtějí být ‚zlé‘ a nechtějí rozkazovat, co má kdo dělat. Ale to není rozkazování, to je rozdělení úkolů. Myslím, že v tomhle zase pomůže partnerská komunikace: Pokud si to žena nechala přerůst přes hlavu, neuměla dát hranice, tak je slabá. Vidíme to i v terapii. Když je člověk v něčem slabý, o to víc musíme hledat podpůrné mechanismy, aby to zvládl. Taková žena o to víc potřebuje partnera, který ji podpoří a pomůže. Který jí projeví vděčnost a povede k tomu i děti. Pak je naděje, že jí to dodá pocit jistoty a zlepší její sebehodnocení,“ uzavírá Hana Imlaufová.