Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Přílohy|Pracovní list č.4|Nepoložili život jako národní mučedníci

Nepoložili život jako národní mučedníci

7. 6. 2021

Tisk

„Pod Rakouskem ještě trochu úpíme, ale dá se to vydržet.“ Tento cimrmanovský výrok karikuje jeden z několika mýtů, který se na popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v průběhu věků přilepil: mýtus národních mučedníků. Stavovské povstání se pro mnohé stalo vyvrcholením národnostních rozepří, poprava jakousi mstou na českém národu.

image:Image Nepoložili život jako národní mučedníci

Vyjdeme-li ze soudobého pojímání trestů účastníků stavovského povstání, z hlediska panovníka se jednalo o tresty za vzpouru („ohavnou rebelii“) proti legitimnímu vládci. Stavové se ve snaze posílit svou moc pokusili nejen omezit moc legitimního krále, ale svrhnout ho. Vynesené rozsudky (smrti i majetkové povahy) byly právně za velezradu, za urážku hlavy státu. Velmi rychle se na tuto základní právní rovinu začaly vrstvit a nabalovat další významy: náboženské, politické, kulturní i národnostní. Souviselo to i s tím, že bělohorská bitva i pražské popravy stojí na počátku krvavé katastrofy třicetileté války, první vlny rekatolizace a nástupu absolutistického státu ve střední Evropě. Vedlo to k tomu, že se staroměstské popravy staly symbolickým okamžikem „ujařmení českého národa“ v habsburské monarchii. Zejména v průběhu druhé poloviny 19. století se z popravených stavovských předáků stávají národní mučedníci.

Abychom rozuměli těmto událostem v dobovém kontextu, musíme se oprostit od černobílého a rozdělujícího vidění stavovského povstání, jeho porážky a následné rekatolizace. Jde o dobu budování novodobého státu. Stát vždy potřebuje nějakou „ideologii“: musí přesvědčit poddané (později občany), aby se s ním identifikovali, aby se do jeho budování zapojili, osvojili si zásady, které vedou ke společenskému pořádku. Donucovací moc totiž pro budování státu nestačí. V době konfesního státu roli státní ideologie plnilo křesťanství. Teprve osvícenství přineslo možnost založit stát na jiné myšlence, a tak osvobodit křesťanství z kompromitující role státní ideologie. Stát začíná být pojímán jako důsledek přirozeného práva, objevuje se myšlenka nepsané společenské smlouvy, která zakládá jeho existenci. Postupně se připojuje i myšlenka národa jako jazykového, etnického a kulturního společenství. Tam, kde se v Evropě národ dal ztotožnit se státem, to nebyl problém: jiná byla situace v mnohonárodnostní monarchii ve střední Evropě. Čechové začínají diskutovat o tom, co je český národ, jak pojímat jeho dějiny, jaké je jeho místo v evropském prostoru. Diskuse, započatá především Palackým (a na něj navazujícím Masarykem), již dávno není v rukou historiků. Doba raného novověku byla vnímána rozporně: proti sobě stojí vize hlubokého úpadku, vyhnanství a poroby a představa jednoho z kulturních vrcholů národní existence v podobě katolíky modelovaného barokního světa.

Dnes však stojíme před úkolem, jak se na události po Bílé hoře podívat okem smíru, bez zbytečného stranictví, které rozděluje křesťany i celý národ. Nechat zahojit mnohdy hluboké historické rány, nepopírat je a ač zjizvení se společně soustředit na to podstatné: Kristovo evangelium, které nás motivuje k práci na budování lepšího světa pro všechny. Jestli se někdy dostanu do nebe, možná budu překvapen, že spolu s oficiálně kanonizovanými světci, které mám tak rád, tam uslyším Boží chválu i z úst mistra Jana, bratra biskupa Komenského, babičky Boženy Němcové, prezidenta Masaryka i mnoha dalších. Bůh má rád náš národ, chce být oslavován i naším jazykem a my máme toto naše povolání uskutečnit i v dnešním světě.

Komise pro studium historie 17. století, která je společným dílem České biskupské konference a Ekumenické rady církví, chce k této společné práci na uzdravení a správném nasměrování našich křesťanských společenství alespoň trochu přispět. Je to ovšem práce pro každého křesťana, pro každou křesťanskou obec: práce náročná, k níž nás povolal Bůh, který bude i naší radostí a odměnou.

O autorovi| TOMÁŠ PARMA, církevní historik a překladatel, působící na Cyrilometodějské teologické fakultě UP

Předchozí článek Následující článek
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou