Když v roce 1916 psal Adolf Černý, český básník, rakouský diplomat a bojovník za jazykovou a kulturní identitu lužických Srbů, pod pseudonymem své výše citované verše, zuřila v Evropě válka. Tehdy zvaná válkou velkou, dnes první světovou, a v českých zemích v tu dobu vřela už rok Masarykem nahlas vyslovená ambice vzniku samostatného československého státu. Není věru divu, že v takové situaci básník sahá po obrazech minulosti, aby jimi promlouval do přítomnosti.

Libujeme si v porážkách?

Staroměstské náměstí, jako dějiště pobělohorských poprav, vystupuje zde jako temné memento. Jako něco, z čeho by měl národ čerpat sílu v těžkých dobách k tomu, aby se pomyslně odrazil ode dna zase pro jednou k výšinám. Tuto roli sehrává v našem povědomí a možná i podvědomí nejen staroměstská poprava a s ní spojená (a jí předcházející) Bílá hora, ale i další uzlové momenty českých dějin – pohříchu vesměs ty tragické. Počínaje Husem a konče možná Mnichovem. Skoro by se chtělo s trochou jízlivosti říci, že na rozdíl od některých jiných slovanských národů, které oslavují hlavně svá slavná vítězství (včetně těch, která se nestala), libujeme si my Češi ve svých porážkách.

Kdy nám bylo nejhůř

Soukromě tomu říkávám „blanický syndrom“, jakési cyklické navracení se k dobám, kdy nám prý „bylo nejhůř“. Není v tom mnoho historického, naopak mnohovrstevnatá historická realita, jak ji poznávají odborníci na české dějiny, zde často stojí v cestě přímočaré a ideově – ale především emocionálně – nabité interpretaci. Konečně tak, jako i na Liebscherově obraze, který zde vidíme. Historická realita, zde reprezentovaná lebkami popravených na staroměstské mostecké věži, je zcela zastíněna patetickým viděním a zjevením, které upíná své zraky k něčemu, co vidí ovšem jenom ono – pozorovatel jistě nepochybuje, že to jsou světlé zítřky českého národa.

Co s tím ale dnes? Má jistě pravdu historik Josef Petráň, když říká, že hrůzný pohled na vystavené hlavy Pražanům zřejmě brzy zevšedněl. Snad můžeme jít ještě o krok dále a provokativně zaspekulovat, že kdyby tam byly zůstaly, byla by z nich dnes možná jen další pražská kuriozita a řádka či dvě v turistickém průvodci. A skutečně, i z pohledu onoho blanického syndromu jsou nám vlastně ony hlavy užitečnější již sundané. Tak se totiž můžeme dodnes spokojeně dojímat nebo rozhořčovat nad nepochybnou dávnou krutostí a volat si na pomoc nějaké to zjevení, podobné Liebscherovu. Ale – ptám se znovu – co s tím dnes? Nyvě si poplakat? Hledat viníka a nepřítele? Ten se nám tedy v dnešní společnosti hledá už dost obtížně – ani ti léta vyzkoušení katolíci a Němci už dnes nejsou, co bývali…

Obrátit se k budoucnosti

Jan Jesenský před svou popravou prý prohlásil: „Ale vězte, že se najdou ti, kteří hlavy naše od vás potupně na divadlo vystrčené poctivě pohřbívati budou!“ A tady je možná řešení. Je asi konstruktivnější zakopávat hlavy, než vzývat duchy. Zakopat neznamená zapomenout. Znamená to udělat tečku a obrátit se k budoucnosti – ne k té mlžně viděné kdesi ve zracích přízraků, ale k té, ke které se dokážeme dostat sami a vlastními silami. Jenomže to samozřejmě znamená úsilí a práci. Nečekat na blanickou spásu, která přijde jako deus ex machina a udělá všechno za nás. Jistě, že můžeme dál hledět – slovy básníkovými – na historickou památku s vážností a jako v chrámě na oltář. Ale nakonec i v tom kostele kdyby náš duchovní život sestával jenom z onoho temně zahloubaného hledění, bylo by to vlastně dost smutné náboženství.

Přál bych si, abychom si u příležitosti dějinných výročí, jako je toto, kladli mnohem více otázku, jak můžeme všechny ty emoce, které jsou s ním spojené, obrátit k lepšímu, jak můžeme něco konstruktivně budovat pro budoucnost. A to prosím co nejkonkrétněji. Ve společnosti, v politice i v ekumenických a církevních vztazích. Je to příliš odvážné vidění?

Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století

Ekumenická rada církví a Česka biskupská konference společně ustavily Ekumenickou komisi pro české církevní dějiny 17. století, která svou prací přispívá k pochopení a reflexi tohoto obtížného období naší minulosti. Je složena z odborníků i ze zástupců církví, včetně předsedů České biskupské konference a Ekumenické rady církví, aby mohla zohledňovat jak vědecko-historický pohled na minulost, tak živou zkušenost, jak je dnes v církvích prožívána. Každý rok komise organizuje odborné kolokvium k některému palčivému tématu naší minulosti. Prozatím proběhla kolokvia o exilu (2018) a posvátném obrazu a obrazoborectví (2019). Jedním z výstupů jsou pracovní listy pro široké publikum, církevní i necírkevní, školy i farnosti. Tyto listy zpracovávají z ekumenického a historicky poučeného pohledu uzlové body naší minulosti. 

O autorovi| PETR JAN VINŠ, generální sekretář Ekumenické rady církví

Kontakt 

e-mail: komise17st@gmail.com 

www.ekumenickarada.cz/17stoleti 

Dosud vyšly tyto ekumenické pracovní listy: 

Č. 1 Na prahu třicetileté války 

Č. 2 Náboženský exil 

Č. 3 Bílá hora 

Všechny je možné zdarma stáhnout nebo objednat na uvedených kontaktech.

Práce Ekumenické komise pro české církevní dějiny 17. století se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.