V 16. a 17. století ještě neexistovaly koncepty vlasti a národa, jak je známe dnes. V Evropě bylo velké množství mnohonárodnostních států; národnostní, kulturní a etnická příslušnost neměla příliš velký politický význam, protože kolektivní identita byla navázaná na dynastii a monarchu. Až Francouzská revoluce a romantismus počátku 19. století přinesly spoj ení státu a národa v nové „náboženství“ vlasti. Původní koncept křesťanského mučednictví přerůstá do konceptu mučednictví vlasteneckého („položit život na oltář vlasti/národa“). V této optice začalo být vnímáno i sedmadvacet popravených předáků stavovského povstání.

1. Fázi konfesionálního státu v 16. a 17. století definovalo použití náboženství jako státní ideologie. Dobovou zkratkou řečeno: koho vláda, toho víra. Poddaný se musí s panovníkem (se „státem“) srovnat ve víře, stát včleňuje církev do svého správního aparátu a nechává ji vykonávat ty činnosti, které nezvládá vykonávat sám. Náboženské vyznání slouží v této fázi jako pojivo kolektivní státní identity.

2. Fáze osvícenského absolutismu v 18. století. Státní struktury jsou v této fázi již dostatečně silné na to, aby mohly ideologicky kontrolovat společnost a hledat vlastní státní cíl v řádu a „všeobecném blahu“ nezávisle na jakékoli náboženské ideologii. Panovník se stává prvním služebníkem státu, zachovává si absolutní moc, již neodůvodněnou nábožensky. V tomto období se také prosazuje princip náboženské tolerance, který nelze zaměňovat za náboženskou svobodu.

3. Fáze národního státu a státu konstitučního či právního v 19. a 20. století. Stát v této fázi proniká a centralizuje všechny funkce občanské společnosti za pomoci myšlenky národa a vlasti.