Měli popravení na Staroměstském náměstí nějakého „společného jmenovatele“?

Podle mého to byla Česká konfese, tedy vyznání českých stavů z roku 1575, které se stalo základem pro náboženskou situaci po Rudolfově majestátu. Až na výjimky potvrzující pravidlo to tedy byli nekatolíci. Ti dva katolíci, Diviš Černín a Kryštof Harant, se mezi odsouzence dostali hlavně pro svůj nesouhlas s habsburskou politikou – tedy centralizací moci a oslabování úlohy a role českých stavů. K České konfesi se museli po Rudolfově majestátu hlásit všichni, kdo chtěli mít na straně nekatolíků nějaký hlas v rovině společenské a mocenské. Ta konfese je luterská, ale spadali pod ni i kalvíni či Čeští bratři. Vznikla tak jednotná fronta, která se pro jednoduchost začala nazývat „strana pod obojí“. Ke konfesi patřilo i tzv. porovnání, tedy dokument, který nastavoval mantinely v soužití katolíků a nekatolíků v naší zemi. Porušování této konfese i porovnání se pak stávají příčinou politických kroků a konfliktů, které předcházely Bílé hoře, na kterou navázal proces a poprava na Staroměstském náměstí.

Na popravišti stanuly tři skupiny: páni, rytíři, měšťané...

Pokud chtěl mít někdo politický vliv, nemohl být bez zařazení do některé z těchto skupin. Páni – to byla vysoká a ta nejbohatší šlechta, rytíři pak nižší šlechta. Z dnešního pohledu bohatí sedláci se sebevědomím šlechtice, kteří se však nemohli pánům rovnat. A měšťané? To je velmi specifická skupina, která svou pozici získala už v dobách husitství. Před touto érou nesměl měšťan vůbec hovořit do politiky. Ale protože během husitské revoluce si města vydobyla politický hlas, zařadili se měšťané mezi vlivné vrstvy. Logicky pak byli aktivní i ve stavovském povstání a mezi popravenými tvořili většinu.

Jak to bylo s jazykovou příslušností? Devět odsouzených prý během procesu vypovídalo pouze německy.

Podle práva to bylo tak, že pokud jste chtěl být v té době v české politice aktivní a mít vliv, musel jste umět hovořit česky. Byla to ale formalita. Příbuzenské svazky však nebraly ohledy na příslušnost k nějaké jazykové skupině. A například Němci ze Slezska byli příslušníci zemí Koruny české a nepohlíželo se na ně jako na cizince. Jáchym Ondřej Šlik z Holejče, jeden z nejvýznamnějších popravených, je zástupce rodu, který byl v českých zemích usedlý minimálně 150 let – žili v severních Čechách a tam se prostě německy mluvilo. Národnost je proto velmi těžko určitelná, neb tehdy se spíš říkalo jakého je kdo jazyka. A ani to, jak jsem naznačil, příliš o příslušnosti k nějaké národnosti nevypovídá.

Proč podle vás nedostali milost? Habsburk tím asi nevědomky poničil náboženskou sounáležitost na celá staletí.

Protože se na to pohlíželo čistě právně. Byli to rebelové, zasloužili si trest. Postavili se na stranu vlastizrady. Odmítli Ferdinanda II. a zvolili si českého krále. To je prostě zrada a víc už nemohli Habsburky naštvat. Náboženství v tom roli příliš nehrálo a stalo se spíš zástěrkou, protože odsouzené v zásadě spojovalo, jak jsem už řekl. Je za tím prostě politika. Habsburk měl tendence vytvořit centralizovanou vládu, které dnes říkáme absolutismus. Jenže české stavy vyrostly na tom, že jejich parlamentní zastoupení a hlas bude císař slyšet. Jeho ignorováním Habsburkové systematicky likvidovali stavovskou monarchii, čeští stavové si to nechtěli nechat líbit a své vyznání si pak berou jako jeden z důvodů, proč se do toho boje pouštějí. Jednoduše z toho argumentu, že se ve věci náboženské porušují práva zakotvená majestátem a porovnáním – v Hrobu a Broumově. Habsburk se ovšem nestal škůdcem náboženským, ale politickým, protože podrýval základ státu. A tím, že stavy krutě likviduje, dává najevo, že s tímto druhem odporu nehodlá počítat a nebude jej tolerovat. Čím krutěji zasáhl, tím víc dal najevo celé veřejnosti, že tady končí sranda a proti králi a císaři se nevystupuje.

Odsouzeno jich bylo třicet. Co ti tři?

Dva dostali milost a jeden skočil z věže. Milost je dána jejich dobrými kontakty na významné politiky. Velmi v té době záleželo, koho jste za sebou měl za sebou jako lobbistu. A tito dva měli to štěstí na vlivné příbuzné.

Do jaké míry tato poprava ještě dnes prostupuje vztahy mezi křesťany různých vyznání?

Účelem Komise pro české dějiny 17. století je poznání faktů, demytizace a náprava mylné interpretace těchto událostí. Z mého pohledu je to téma stále živé. Není to jenom v rovině nějakého dojmu, tušení nebo jen na podvědomém pozadí. Stále jsou mezi křesťany skupiny, které tuto popravu vnímají jako ohromnou tragédii. A je otázka, do jaké míry je i toto mýtus. Vezměte si například vžitý název. Poprava sedmadvaceti českých pánů. Ale mezi usmrcenými katem Mydlářem byli páni jen tři. To už je samo o sobě značné zjednodušení. Na druhou stranu každý rok se na pražském Staroměstském náměstí odehrávají vzpomínková shromáždění evangelíků, husitů a dalších církví a připomínají si tuto událost. To samo o sobě přece něco vypovídá. Pozoruji v době výročí také zvýšený zájem o toto téma – duchovní si mě zvou na přednášky a já vidím, že to téma rezonuje.