Proč je život nejlepší dramatik? Jak jste to okusil na vlastní kůži?

Člověk, ani sám spisovatel by si nevymyslel to, co život přináší. Podstatné přitom je, že ani život nemá svou dynamiku sám ze sebe: má své příčiny i svůj smysl. Je v něm (či za ním nebo před ním) prvotní hybatel, „první láska a svrchovaná moudrost“ (Dante Alighieri). To, co se lidským očím jeví jako „náhoda“, je do proudu života vetkáno jako vlna, která svůj impuls k pohybu vzala kdesi pod hladinou a opět se ve svém pokračování ponoří do skrytu. Svět nakonec není nebezpečné místo. Je možné se jím nechat vést jako malé dítě v bezpečném přilnutí k matce. Tak je možné v důvěře vyhlížet každý nový den. Je mi blízká prosba, s níž do nových situací vstupoval John Henry Newman: „Veď mne, vlídné světlo!“ Věřím, že „to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“ (Jan 1, 5). Za raných studentských let jsem si vysnil, že budu studovat románské jazyky. Zlobil jsem se zprvu na osud, když jsem se kvůli okolnostem tohoto studia musel vzdát. Jedny dveře se zavřely, ale otevřely se jiné: přišel jsem na chuť psychologii a mohl ji vystudovat a praktikovat.

To rozhodlo, že jste se nakonec stal dětským psychologem? Co bylo tím hlavním impulsem?

Byla to právě jedna z „náhod“, jež život přinesl. Ukázalo se, že bude třeba studium jazyků přerušit, abych mohl prací podpořit rodinu. Od MUDr. Jiřího Slabého jsem dostal nabídku, abych pracoval jako sanitář–vychovatel v dětské psychiatrické léčebně. Tam se přede mnou na jedné straně objevily děti, které potřebovaly porozumění a pomoc, a na druhé straně se mi dala poznat psychologie jako cesta účinné pomoci.

Potřebují dnešní děti víc psychologické pomoci než dřív? A co nejvíc potřebují od svých rodičů a nejbližších?

Vzhledem k tomu, že dnešní svět je v mnoha ohledech daleko náročnější než svět dětí třeba v časech před počítači a mobily a na zdolávání jeho nároků nejsme připraveni ani my jako rodiče, ani naše děti, významně vzrůstá potřeba psychologické pomoci. Ve všech dobách děti od svých rodičů a blízkých osob potřebují zakoušet dlouhodobě lásku bez podmínek a přátelský, ale pevně zakotvený řád, bez něhož se ve složitém světě jen těžko orientují. Tyto dvě souřadnice otvírají cestu do budoucnosti, přesahující osobní čas a prostor člověka.

Jste známý také svým smyslem pro humor. Nakolik je důležitý i ve výchově?

„Život by nebylo možné někdy vydržet, kdyby se mělo o vážných věcech mluvit jenom vážně.“ Humor pomáhá problémy odlehčit. Umožňuje nám získat náležitý odstup od nich i od nás samých a od naší subjektivní důležitosti, pokud se dokážeme sami sobě zasmát. Přispívá k atmosféře vzájemnosti a sdílení. Ve výchově je humor zvláště důležitý. Kdysi jsme jako studenti chodili na praxi do dílny k soustruhu. Při broušení kovu bylo třeba jej hojně zalévat chladícím mlékem. A tím může být při výchově, tj. při tříbení a hlazení uměleckého díla, jímž je dítě, právě humor. Výchova stejně jako doprovázení či terapie by měly být spjaty s radostí pro děti i pro dospělé.

V knižním rozhovoru se ohlížíte za svým životem i profesní dráhou. Za co jste nejvíc vděčný? V životě i v práci?

„Na dobrém začátku všechno záleží,“ napsal Komenský. Děkuji tedy především rodičům a své výchozí rodině: za zázemí láskyplného domova s respektem k řádu přesahujícímu hranice osobního a rodinného prostoru, za sourozence, s nimiž jsme hledali každý své místo, za vedení k osobnímu setkávání s Ježíšem a s jeho matkou. To vše mne disponovalo k volbě životní cesty, po které jdeme přes padesát let spolu s manželkou Ludmilou. Jsem vděčný za děti vlastní i přijaté, za vnoučata. Od nich se učím nejen zacházet s počítačem. Rostou a já se vedle nich snažím pomalu zrát ke konečné sklizni… Naděje, která ve mně roste skrze sdílenou důvěru a přijatou lásku, mne – pevně věřím – neopustí ani v blížícím se finále. Upřímně vděčný jsem za to, že jsem mohl poznat a sdílet kolektivní spiritualitu Chiary Lubichové a v jejím duchu jít na společném laně s Ježíšem uprostřed. V práci jsem vděčný za dary mnoha setkání s vzácnými učiteli a milými spolupracovníky. Rád vzpomínám zejména na profesora Zdeňka Matějčka, po jehož boku jsem pracoval 40 let. Díkem jsem zavázán i nepřehledné řadě pacientů a klientů, jedinců i rodin. Nyní přicházejí vnoučata těch, s nimiž jsem začínal jako s dětmi. Otázky, které mi kladou, ve mně probouzejí hledání nových řešení a cest, jak přispívat k jejich růstu a ke smíření v rodinách.

Jaroslav Šturma – Vít Hájek: Nejlepší dramatik je život sám (KNA 2021)