26. 10. 2021
|Nedávný výpadek školní prezenční výuky zvýšil rozdíly mezi školami a hlavně jednotlivými žáky. Jedny příliš nezasáhl, druzí se zhoršili. Jak jim pomoci? Ptáme se pedagoga MIROSLAVA HŘEBECKÉHO, programového ředitele Informačního centra o vzdělávání EDUin.
Primárně jde o odbourání nerovnosti mezi žáky. Ta je současným hlavním problémem českého školství, ne otázka, jestli všichni žáci pátých tříd perfektně znají všechna vyjmenovaná česká slova. Tenhle problém tu je řadu let, covid ho jen prohloubil.
V našem českém školství to většinou funguje tak, že rodinné zázemí předurčí, jaké má žák školní výsledky. Náš systém tedy spíše kopíruje nerovnosti, s nimiž dítě vstupuje do školy. Ale my, pedagogové, bychom měli s dětmi pracovat podle jejich talentu a měli bychom vyvážit fakt, že dítě pochází třeba z rodiny, která se momentálně potýká s ekonomickými nebo sociálními problémy. Minulý školní rok nám ukázal, v jaké pasti se takové dítě může ocitnout. Ten, kdo pochází z rodiny, kde rodiče dítě podpořili v online výuce, měl „vyhráno“. Ale ten, jehož rodina toto nemohla zajistit, řečeno s nadsázkou „na distancu odešel do lesů a pobýval tam rok“. Škola musí tyto děti znovu podchytit, vrátit do rytmu a povzbuzovat k pravidelné práci na sobě. Takže, Národní program doučování sice vede k doplnění učiva, ale mnohem více jde o znovunavázání vztahu školy s žákem, hledání jeho sebevědomí, sebehodnoty.
Je tu ještě třetí opora, ale ani ta v lockdownu nemohla fungovat – tzv. neformální vzdělávání. K nejrůznějším trenérům a vedoucím mají děti kolikrát vřelejší vztah než k učiteli. A v kroužcích se také leckdy cítí bezpečněji a opravdu rozvíjejí to, co je baví, v čem se cítí dobří. Skvělý akvarista sice může mít špatné známky ve škole, ale ve znalostech podvodního světa strčí všechny do kapsy. A to ho motivuje a dodává mu to sebedůvěru, aby se cítil jistěji i tam, kde mu to nejde. Národní plán doučování proto cílí i na tuto oblast – ideální by bylo, kdyby i tito vedoucí volnočasových aktivit, kteří mají na své malé svěřence nemalý vliv, dokázali rozpoznat ty, jimž to ve škole až tak nejde, třeba i „nezapadli“ mezi ostatní, a dokázali si podle potřeby vyměňovat informace.
Celý tento sektor volnočasových aktivit drží nemalou část dětí nad vodou, přitom jde často o čistě dobrovolnickou práci. Jakou částkou bychom asi museli ocenit dobrého skautského vedoucího, který léta motivuje děti a drží je bezpečně od šikmých ploch? Spousta dnes úspěšných dospělých vám může potvrdit, že z dovednosti a hodnot, které získali v oddíle, čerpají po celý život. Všem těmto vedoucím, trenérům, vychovatelům patří obrovský dík.
Záleží na rodičích, jak oni sami budou vnímat potřeby svého dítěte, do jaké míry se podaří propojit neformální i formální vzdělávání – tak, jak jsem naznačil. Také nevíme, jak budou ochotní dětem pomoci samotní učitelé. Ono stačí i málo. Nemusí jít o dlouhé vysedávání po škole, jen dát dítěti najevo, že nám na něm záleží, že s ním počítáme a vnímáme, kde mu to nejde. A nastavit učivo tak, aby pocítilo úspěch, alespoň malý. Když to řeknu s nadsázkou – je úplně jedno, kolik umí vyjmenovaných slov. Ale pokud v něm bude vzrůstat pocit, že mezi ostatní nepatří, a první, kdo mu to dal pocítit, byla škola, pak to je velká ztráta. Trochu se obávám, že v případě malého zájmu u potřebných žáků využijí tuto nabídku doučování spíše rodiče jedničkářů, kteří uvítají možnost popostrčit dítě vpřed, byť to až tak nepotřebuje... A dojde zase jen k navýšení nerovnosti.
Jedna z našich pouček je nemluvit o učitelství jako o poslání. Pak to totiž lehce vede k syndromu vyhoření. Jenže, které jiné povolání tak zásadně ovlivňuje celou společnost? A tím myslím samozřejmě i tu neformální oblast vzdělávání. Jaká je hodnota práce zmíněného skautského vedoucího? Za všechnu jeho dřinu, práci navíc, za to, že díky jeho prevenci šetří práci policii, sociálkám, psychiatrům... Ulehčí vlastně všem těm, kteří se později tak zoufale snaží problémové dospělé převychovat. Všichni pedagogové, formální i neformální, by měli patřit mezi opravdu dobře placené členy společnosti.
Každého dobrého pedagoga drží motivace. Společně s dětmi se pak táhnou nahoru. On musí ale začít jako první, to je klíčové. Jeho zapálenost podnítí děti a ony pak zase zpětně vrátí energii jemu. Když se tohle podaří rozjet, jako spirála se potom odvíjí vzájemný zápal, díky němuž mají obě strany chuť jít dál. Učitelé jsou srdcaři, to vím, ale také si uvědomuji, jak jsou mnozí po distanční výuce stále unavení. Ta totiž bere dvakrát víc energie než normálně. Teď navíc jsou pravidla pro výuku vedená tak, že pokud je část třídy v karanténě, učitel musí zvládnout běžnou výuku a k tomu i tu distanční. A odpoledne má ještě doučovat? Syndrom vyhoření tady opravdu hlasitě chřestí řetězy...