Jde o dlouhodobý program, jehož cílem je pomoci zmírnit negativní dopady výpadku prezenční výuky v minulém školním roce. Pomoc je určena hlavně těm, kteří byli oproti ostatním v distanční výuce znevýhodnění nerovností podmínek v domácím prostředí. Ne každý žák měl totiž k dispozici webovou kameru nebo počítač se stálým internetovým připojením, stejně jako nebyla samozřejmostí podpora motivace, dodržení termínů a důrazu na rytmus dne ze strany rodičů. Snadno se tak mohlo stát, že dítě „ztratilo krok“ s ostatními a učitel jej na dálku mohl vést jen obtížně.

„Moc se mi nechtělo,“ říká desetiletý Patrik, „ale přihlásil jsem se kvůli mamce, která chtěla, abych sem chodil,“ vysvětluje svoji účast v doučovacím kroužku z českého jazyka v jedné pražské základní škole. Kvůli jeho pocitu studu mu musím slíbit naprostou anonymitu, stejně jako ostatním dětem v tomto kroužku, protože „doučování je pro pětkaře a to já nejsem“. Další dvojice dívek vyjádří s touto nabídkou svou spokojenost. „Čeština mě baví a naše paní učitelka má dobré nápady. Přišly jsme sem, i když máme dobré známky,“ říká jedna z nich.

Můžeš mluvit. Mám na tebe čas

Národní plán doučování má s obvyklým „Doučováním pro pětkaře“ ale málo společného. Distanční vzdělávání poškodilo žáky také v jejich sociálních vazbách a i to je nyní potřeba napravit. Záleží tedy na každé škole a přístupu jednotlivých učitelů, jak využijí tuto výjimečnou možnost společného času navíc.

„Naše škola patří k těm, kde doučování sice občas řešíme, ale ne v programu Národního plánu doučování. Využili jsme proto této příležitosti financovat adaptační a osobnostní kurzy,“ vysvětluje Pavel Polcr, ředitel prostějovského Cyrilometodějského gymnázia, základní školy a mateřské školy. Podle něj je důležité především znovu obnovit dobré osobní vztahy mezi žáky – tak, aby ocenili spolupráci, obětavost a vzájemný altruismus. V současnosti mají za sebou již čtyři takové kurzy na základní škole a v nižších třídách gymnázia.

Pravidelná odpolední setkání učitele se žáky však záleží na zájmu rodičů. Oni jsou těmi, kteří směřují dítě podle svého uvážení. „U nás zájem o toto doučování ze strany rodičů moc není. Nabízíme samozřejmě i doučování pro děti, které mají problémy s učením – tak jak tomu bylo v době před pandemií. A v rámci běžné výuky se učitelé intenzivně věnují dětem tak, aby odstranili dopady pandemie,“ říká P. Juan Provecho OSA, ředitel pražské Mateřské školy, základní školy a gymnázia sv. Augustina.

A proč tam musím jít?

Zájem ze strany rodičů a nabídnutá ruka učitele ovšem nezaručí úspěch – dítě musí samo chtít. Ale jak na něj, pokud neprojeví zájem? „Ne všechno, co škola nabízí, musí být využito. Proto je na místě hlubší úvaha a rozhodnutí rodičů, zda je doučování v konkrétní situaci jejich dítěte smysluplné, nebo nikoli. Co od něj kdo očekává a jak zapadá do denního režimu dítěte,“ podotýká Marie Mesanyová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny. Podle ní by měli rodiče prozkoumat, zda má dítě po škole ještě kapacitu se soustředit ve společné výuce, anebo by pro ně byl výhodnější jiný způsob podpory. Důležité je i vědět, jakou formu a náplň chce učitel doučování dát.

„Pokud se rodiče rozhodnou pro doučování, je otázkou věku dítěte a výchovného stylu, jak je přimět, aby udělalo to, co pro ně rodiče považují za důležité. Klíčem je společně s dítětem hledat důvody, proč na doučování chodit, a pomoci mu překonat překážky, které mu v tom brání,“ vysvětluje psycholožka Mesanyová.

Výzva také k trenérům a vedoucím

Dobrou zkušenost z praxe má také psychoterapeut Jakub Hučín, sám otec několika dětí. I on doporučuje, aby rodiče nejprve dobře zvážili volný čas svého dítěte. Podle něj někteří v honbě za úspěšností tlačí na své děti, aby se učily nad rámec, a tím je neurotizují. „Ale pokud dítě doučování skutečně potřebuje, je v kompetenci rodičovské autority toto po dítěti chtít. Měl by ovšem dobře vysvětlit, proč je to potřeba. Nejde to jen nařídit ve stylu ,řekl jsem a dost‘. U dospívajícího je situace ještě složitější – rodičovská autorita je tam oslabená a je třeba vyjednávat, aby i dospívající z této situace ,něco měl‘, protože doučování bude velmi pravděpodobně vnímat spíš jako zátěž,“ uzavírá psychoterapeut Hučín.

Národní plán doučování vychází ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem a neziskovými organizacemi. Neformální vzdělávání dítěte, tedy všechny kroužky a sportovní aktivity, na které dochází v rámci svého volného času, jsou pak vedle rodiny a školy dalším opěrným bodem života každého dítěte. A vedoucí či trenér má leckdy větší autoritu než učitel ve škole. Díky svému vlivu může dítě zásadně směřovat – ať už to bude v rámci ministerského Národního doučování, či během jeho další dobrovolnické volné soboty. I on může říct: „Mám na tebe čas. Nepotřebuješ pomoc?“