Církev chápe sama sebe jako společenství, které se zakládá na vztahu ke vzkříšenému Kristu. Smrt tedy nemůže společenství církve rozbít. Živí jsou neustále spojeni s těmi, kteří je předešli. Zesnulí, kteří neodmítli dar spásy, se buď těší z plného společenství s Bohem (jsou v nebi), nebo se na vstup do něj připravují (jsou v očistci).

Modlitba za zesnulé, spojená s konkrétním vyjádřením naší lásky, je to, co nazýváme „odpustek“. Jenže, co se vlastně odpouští? Každý hřích má dvojí následek: jednak oslabuje naše společenství s Bohem a jednak je také spojen s trestem. Ten má zajistit znovunastolení porušené spravedlnosti. Jednoduchý příklad: když schválně rozbiji babičce talíř, ona mi zajisté odpustí, ale i poté jí musím vzniklou škodu spravedlivě nahradit. Může se ale stát, že někdo zemře a zanechá ve svém životě „dluhy“. Takový člověk není připraven na vstup do nebe a musí se nejdříve „očistit“. Když ale přijde někdo, kdo svou láskou a modlitbou přispěje k nápravě spáchané nespravedlnosti, nic dotyčnému nebrání ke vstupu do nebe. Jak krásné je žít ve společenství církve!

Úplné odpuštění všeho, co zemřelému brání (plnomocný odpustek), může získat ten, kdo 1. listopadu (odpoledne) a 2. listopadu (po celý den) navštíví jakýkoliv kostel, pomodlí se Otče náš, Vyznání víry a splní tři obvyklé podmínky (přijetí eucharistie ten den, zpověď v nedaleké době, modlitba na úmysl papeže). Denně od 1. až do 8. listopadu můžeme plnomocný odpustek získat při návštěvě hřbitova, modlitbě za zemřelé a splnění třech obvyklých podmínek. Samozřejmostí je také nemít zalíbení ani v lehkém hříchu – neboť i ten je překážkou společenství s Bohem, ke kterému chceme zemřelým dopomoci.

P. PETR SOUKAL, liturgik