Vyjdeme-li ze soudobého pojímání trestů účastníků stavovského povstání, z hlediska panovníka se jednalo o tresty za vzpouru („ohavnou rebelii“) proti legitimnímu vládci. Stavové se ve snaze posílit svou moc pokusili nejen omezit moc legitimního krále, ale svrhnout ho. Vynesené rozsudky (smrti i majetkové povahy) byly právně za velezradu, za urážku hlavy státu. Velmi rychle se na tuto základní právní rovinu začaly vrstvit a nabalovat další významy: náboženské, politické, kulturní i národnostní. Souviselo to i s tím, že bělohorská bitva i pražské popravy stojí na počátku krvavé katastrofy třicetileté války, první vlny rekatolizace a nástupu absolutistického státu ve střední Evropě. Vedlo to k tomu, že se staroměstské popravy staly symbolickým okamžikem „ujařmení českého národa“ v habsburské monarchii. Zejména v průběhu druhé poloviny 19. století se z popravených stavovských předáků stávají národní mučedníci.

Abychom rozuměli těmto událostem v dobovém kontextu, musíme se oprostit od černobílého a rozdělujícího vidění stavovského povstání, jeho porážky a následné rekatolizace. Jde o dobu budování novodobého státu. Stát vždy potřebuje nějakou „ideologii“: musí přesvědčit poddané (později občany), aby se s ním identifikovali, aby se do jeho budování zapojili, osvojili si zásady, které vedou ke společenskému pořádku. Donucovací moc totiž pro budování státu nestačí. V době konfesního státu roli státní ideologie plnilo křesťanství. Teprve osvícenství přineslo možnost založit stát na jiné myšlence, a tak osvobodit křesťanství z kompromitující role státní ideologie. Stát začíná být pojímán jako důsledek přirozeného práva, objevuje se myšlenka nepsané společenské smlouvy, která zakládá jeho existenci. Postupně se připojuje i myšlenka národa jako jazykového, etnického a kulturního společenství. Tam, kde se v Evropě národ dal ztotožnit se státem, to nebyl problém: jiná byla situace v mnohonárodnostní monarchii ve střední Evropě. Čechové začínají diskutovat o tom, co je český národ, jak pojímat jeho dějiny, jaké je jeho místo v evropském prostoru. Diskuse, započatá především Palackým (a na něj navazujícím Masarykem), již dávno není v rukou historiků. Doba raného novověku byla vnímána rozporně: proti sobě stojí vize hlubokého úpadku, vyhnanství a poroby a představa jednoho z kulturních vrcholů národní existence v podobě katolíky modelovaného barokního světa.

Dnes však stojíme před úkolem, jak se na události po Bílé hoře podívat okem smíru, bez zbytečného stranictví, které rozděluje křesťany i celý národ. Nechat zahojit mnohdy hluboké historické rány, nepopírat je a ač zjizvení se společně soustředit na to podstatné: Kristovo evangelium, které nás motivuje k práci na budování lepšího světa pro všechny. Jestli se někdy dostanu do nebe, možná budu překvapen, že spolu s oficiálně kanonizovanými světci, které mám tak rád, tam uslyším Boží chválu i z úst mistra Jana, bratra biskupa Komenského, babičky Boženy Němcové, prezidenta Masaryka i mnoha dalších. Bůh má rád náš národ, chce být oslavován i naším jazykem a my máme toto naše povolání uskutečnit i v dnešním světě.

Komise pro studium historie 17. století, která je společným dílem České biskupské konference a Ekumenické rady církví, chce k této společné práci na uzdravení a správném nasměrování našich křesťanských společenství alespoň trochu přispět. Je to ovšem práce pro každého křesťana, pro každou křesťanskou obec: práce náročná, k níž nás povolal Bůh, který bude i naší radostí a odměnou.

O autorovi| TOMÁŠ PARMA, církevní historik a překladatel, působící na Cyrilometodějské teologické fakultě UP