24. 9. 2024
|„Čtení z knihy Džob“ nebo „je to Hospodinova paša“ (místo pascha)… Snad každý návštěvník kostela měl někdy problém udržet při naslouchání Božímu slovu vážnou tvář – v tom lepším případě.
V tom horším nastupuje pocit, který pro KT popsal biskup Antonín Basler: „Když jezdím po diecézi při různých slavnostech, musím někdy na závěrečnou větu lektora ‚Slyšeli jsme slovo Boží‘ v duchu odpovědět: ‚A bylo nám ho líto‘ – a to tehdy, když působí jako přečtené s pocitem ‚už abych to měl za sebou a zase seděl v lavici‘.“
Platí sice, co říká na této dvoustraně koordinátorka kurzů pro lektory v olomoucké arcidiecézi a herečka Martina Pavlíková: „Kdokoli může začít číst Boží slovo.“ Ale aby toto čtení bylo skutečně službou Bohu i shromáždění věřících, je vhodné se na ně také připravit. „Zcela nedůstojné je, když lektor přijde rozpačitě k ambonu, začne listovat, protože neví, co vlastně má číst, a až mu to kněz ukáže, bez jakékoli přípravy a předchozího seznámení se s textem začne číst,“ popisuje biskup Josef Hrdlička, iniciátor zmíněných kurzů, a dodává: „Kdo sám čtenému nerozumí, nemůže to ani posluchačům předávat.“
Dobrá příprava je podle biskupa Hrdličky také tím nejlepším lékem na časté trápení lektorů – na trému. „Čím lépe jsme připraveni, tím více tréma ustupuje do pozadí. Navíc i zkušený umělec potvrdí, že jistá zdravá dávka trémy je dobrá, napomáhá interpretovi k soustředěnějšímu a lepšímu výkonu,“ povzbuzuje biskup. Podobně hovoří níže na této straně i jeden z respondentů, břeclavský farář P. Pavel Römer. „Obavy z nepodařeného ‚výkonu‘ jsou větší než samotné odhodlání, odvážným ale štěstí přeje a Pán Bůh jistě žehná těm, kteří jeho slovo hlásají s rozhodností.“
Sama služba, zvláště pokud ji člověk přijme s radostí a dobře se na ni připraví, přitom může jejímu nositeli také mnoho nabídnout, jak o tom svědčí i další oslovení v anketě. Nebo opět biskup Basler: „Jsem šťastný, že smím číst evangelium – byť se k tomu jako biskup už tak často nedostanu – a že Boží slovo smím přibližovat posluchačům. Často sám užasnu, že něco z Božího slova jsem už slyšel nebo četl stokrát, a najednou mi to konečně zasvítí, zapadne do mozaiky, propojí se to s jiným místem v Písmu a říkám si: Jak to, že jsem si toho dříve nevšiml?“
Aby tedy z předčítání Písma mohli mít užitek sami lektoři i ti, kdo je slyší, shrnujeme na této dvoustraně nejen některé praktické rady, jak se tohoto úkolu v liturgickém společenství lépe zhostit, ale také svědectví lidí, kteří se rozhodli být „průhlednou nádobou“, kterou prozařuje Boží slovo.