Jsme svobodní, protože jsme byli osvobozeni milostí – nikoli za úplatu – a láskou, která se stává novým a nejvyšším zákonem křesťanského života. Dnes bych chtěl zdůraznit, jak nás tato životní novost uschopňuje k přijetí každého národa a kultury a zároveň každý národ a kulturu otevírá k větší svobodě. Svatý Pavel totiž říká, že mezi Kristovými stoupenci již nezáleží na tom, zda jsou židé anebo pohané. Platí jedině „víra, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6). Pavlovi pomlouvači, fundamentalisté, jej kvůli této novosti napadali a tvrdili, že tento postoj zaujal z pastoračního oportunismu, tedy „aby se všem zalíbil“ a omezil na nejmenší možnou míru požadavky ukládané nejpřísnější náboženskou tradicí.

Stejně tak hovoří dnešní fundamentalisté. Je zjevné, že kritika jakékoli evangelijní novinky není pouze otázkou naší doby. Pavel nicméně nemlčí a odpovídá s odvahou a silou (parrhésií). Prohlašuje: „Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem!“ (Gal 1,10) Podobně se vyjádřil již v prvním listu Soluňanům (srov. 1 Sol 2,5-6).

Přijmout víru pro Pavla neznamená zřeknout se kultur a tradic v jejich jádru, nýbrž pouze toho, co by v nich překáželo evangelijní novosti a čirosti. Osvobození, kterého se nám dostalo ve křtu, nám umožňuje, abychom získali plnou důstojnost Božích dětí, takže pevně tkvíme ve svých kulturních kořenech a zároveň se otevíráme vůči všeobecnosti víry.

V povolání ke svobodě odkrýváme pravý smysl inkulturace evangelia. Mnohá pokušení svádějí ke vnucování vlastního životního stylu, jako by byl vyvinutější a lákavější. Kolik chyb tak v dějinách evangelizace nastalo, když se nařizoval jediný kulturní vzorec! Povýšit jednotvárnost na životní pravidlo není křesťanské. Jednota ano, uniformita nikoli! Někdy se uplatňování vlastních názorů neobešlo bez násilí, pomysleme na různé války. Církev se tak ochudila o bohatství místní rozmanitosti. Něco takového je ovšem pravým opakem křesťanské svobody! Mám na mysli kupříkladu způsob apoštolátu otce Ricciho v Číně nebo otce De Nobiliho v Indii, kterým se vytýkalo, že nejsou dostatečně křesťanské. Ale ano, byly křesťanské, protože spočívaly v tamní lidové kultuře. Katolictví neznamená pouze sociologickou denominaci, abychom se odlišili od ostatních křesťanů. Přídavné jméno „katolický“ znamená všeobecný. Kristus se narodil, zemřel a vstal z mrtvých pro všechny.

Kultura se ustavičně mění, jak to plyne z její přirozenosti. Pokud bychom si nárokovali, že budeme o víře mluvit jako v minulých stoletích, riskovali bychom, že nám nová pokolení neporozumí. Svoboda křesťanské víry se neprojevuje neměnným pojímáním života a kultury, nýbrž pohlíží na ně dynamicky, a to včetně dynamického pohledu na tradici.