28. září–4. října 2021
Aktuální
vydání
Předchozí vydání
Hledat
Téma
Téma

Obsah

Spíše přesvědčit, než sklidit potlesk

Téma

28. 9. 2021

|
Tisk
|

Jméno Alcida De Gasperiho bývá zmiňováno mezi „otci zakladateli“ Evropské unie vedle Roberta Schumana, Jeana Monneta a Konrada Adenauera. Málokdo u nás o něm ví více, ačkoli měl tento poválečný italský premiér k naší domovině minimálně v mládí poměrně blízko.

image:Image Za vlády křesťanských demokratů proběhlo v Itálii mnoho změn, po referendu se třeba stala republikou.
Za vlády křesťanských demokratů proběhlo v Itálii mnoho změn, po referendu se třeba stala republikou. Snímek wikimedia

Alcide De Gasperi patřil mezi nemnoho vrcholných politiků „s posláním“, kteří své postoje měli mimořádně pečlivě a upřímně promyšlené a jejichž kroky dokázaly pozitivně ovlivňovat jejich země ještě desítky let po jejich smrti. I proto, že De Gasperiho život i politické smýšlení byly prodchnuty věrností pravdě a niternou vírou, probíhá od roku 1993 jeho beatifikační proces. Je tak už druhým iniciátorem evropské integrace, který se takové úcty dočkal.

De Gasperi se narodil v roce 1881 v tyrolské vesničce Pieve Tesino, vzdálené asi čtyřicet kilometrů od Tridentu. Dnes toto území leží v Itálii, ale tehdy patřilo Rakousku-Uhersku, a to až do konce první světové války. De Gasperi byl tedy téměř třicet let spoluobčanem našich předků v monarchii. De Gasperiové byli hrdí Italové, ale zároveň respektovali státní útvar, k němuž náleželi. Alcidův otec byl dokonce policejním úředníkem.

De Gasperi se o politiku zajímal od mládí, a jelikož pocházel z katolického prostředí, už od počátků hledal oporu pro své politické přesvědčení v evangeliu. Nemohl si tak nevšimnout myšlenek papeže Lva XIII. zvěčněných v encyklice Rerum novarum a brzy celou sociální nauku církve přijal za svou. Aktivní byl už při studiích filologie ve Vídni, kde byl jedním z hybatelů studentského křesťansko-sociálního hnutí.

Tvůrce koalic

Po návratu do Tyrolska psal pro noviny La Voce Cattolica (Katolický hlas) a poté pro Il Trentino, kde se často zastával autonomie tohoto regionu, ale mezi horlivé zastánce spojení s Itálií nepatřil. De Gasperi se rychle zapojil i do aktivní politiky, přičemž to dotáhl až do vídeňské Státní rady (tj. parlamentu), kde reprezentoval italskou menšinu až do rozpadu monarchie. Navzdory mladému věku platil za středového politika se schopností spojovat různé tábory. Předěl v jeho životě přinesla první světová válka. Ani v jejích počátcích nebyl radikálním separatistou, naopak podporoval mírová řešení papeže Benedikta XV. i císaře Karla, ale později se přece jen dal na stranu Italů.

S připojením Tyrolska k Italskému království se mu otevřely nové možnosti. Spoluzakládal lidovou stranu vedenou knězem Luigim Sturzem, ale partaji se příliš dobře nevedlo. Problematického meziválečného klimatu totiž hned v roce 1922 využili fašisté Benita Mussoliniho, kteří kromě autoritativní vlády připravili i zatím asi největší zkoušku politikova života. De Gasperi nejdříve prosazoval, aby křesťanská strana zůstala i v novém režimu ve vládě, ale brzy prozřel, když viděl, čeho jsou Mussoliniho „černokošiláči“ schopní, a stal se jedním z diktátorových nejhlasitějších kritiků. Režim nakonec stranu zrušil a De Gasperi skončil ve vězení, odkud se po více než roce dostal jen po intervenci Svatého stolce.

Pobyt ve věznici Regina Coeli byl bezpochyby novou zkušeností, která měla i duchovní rozměr. V jednom z dopisů své ženě Francesce líčil, že do té doby stál on v centru dění a všichni ostatní – Bůh, rodina a přátelé – kolem něho. „Potom pomalu pracně, sténající a vzdychající pod náporem zkušeností se střed posunul: byl v něm nyní Bůh a já se zbytkem světa na okraji; prach v neprobádaném víru. Pak jsem se pokoušel vysvětlovat události z Jeho úhlu pohle du.“

Ve Vatikánské knihovně

Útočiště po podpisu Lateránských smluv (úmluva italského státu s Vatikánem) v roce 1929 našel na dalších dlouhých čtrnáct let ve Vatikánské knihovně, kde pracoval jako obyčejný archivář a jen občas si přilepšil nějakým článkem pod pseudonymem. Historici upozorňují, že ačkoli byl známým křesťanským politikem, tehdejší papež Pius XI. se s ním za celou dobu práce v knihovně ani jednou nesetkal. Zároveň se však nedomnívají, že by to De Gasperiho nějak zvlášť trápilo. Jeho víra nevyžadovala žádnou okázalost, vycházela z jeho nitra a byla jeho osobní záležitostí. „Měl instinktivní odpor k lidem, kteří se modlí na rozích ulic, kteří se chlubí svou ortodoxií a náboženskou neústupností,“ stojí v jednom z De Gasperiho životopisů. Obdiv zřejmě nenašel ani u aristokratického Pia XII., který si prý v soukromí neodpustil, snad trochu jízlivé, hodnocení politikovy francouzštiny. Papež přitom nebyl jediný, kdo si bral jeho strohé, až trochu nezáživné vystupování na mušku. De Gasperi k tomu však měl své důvody už od mládí, kdy se „zděšen katastrofálními účinky vypjaté rétoriky rozhodl mluvit a psát jednoduše a konkrétně, s cílem spíše přesvědčit, než zaujmout, spíše přesvědčit, než sklidit potlesk“.

Ani v knihovně neztrácel čas a v ústraní vypracoval dokumenty, jež se staly základem programu nové křesťanské a středové strany Křesťanská demokracie (Democrazia Cristiana), která nahradila Sturzovy lidovce. V první poválečné vládě se De Gasperi jako šéf křesťanských demokratů stal ministrem zahraničí a až do roku 1953 stál v čele osmi koaličních vlád.

Eso v rukou Západu

Období to bylo bouřlivé, a to nejen pro Itálii. De Gasperi však dokázal mezinárodní společenství přesvědčit, že jeho země může být stabilní součástí nové Evropy. Těžil také z podpory Američanů, kteří v něm viděli pojistku proti komunistické rozpínavosti. Právě v Itálii byla totiž komunistická strana mimo vznikající východní blok nejsilnější, a to natolik, že do roku 1947 museli křesťanští demokraté s komunisty spolupracovat. Následně je De Gasperi pod tlakem Západu a v atmosféře počátku studené války z vlády vymanévroval.

Itálie byla v té době nemalým příjemcem financí z Marshallova plánu, v roce 1949 spoluzakládala NATO a nechyběla ani u zárodků evropské integrace. De Gasperi spolupracoval se zmiňovanými „otci zakladateli“. Tři měsíce po jmenování předsedou Společného shromáždění Evropského sdružení uhlí a oceli, předchůdce dnešního europarlamentu, zemřel ve věku 73 let. Pohřbený je v římském kostele sv. Vavřince za hradbami, například vedle papeže Pia IX.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou