Upozorňujeme všechny v zájmu veřejné mravnosti: je-li tu možnost volit demokraticky a volit program, který neodporuje křesťanským zásadám, je každý ve svém svědomí zavázán volbu vykonat. Odevzdání bílých lístků nebo jakákoliv jiná neúčast na volbě je projev pouhé negace, a tudíž mravně nepřípustná.

Jde-li o volby do politického sboru, který má vliv na věci náboženské nebo bude o nich rozhodovati, je katolík zavázán k volební povinnosti a voliti takové osoby a strany, od nichž se dá rozumně očekávati, že se zastanou přirozených práv každého člověka, a tedy i práva na plný náboženský život katolíků podle jejich svědomí. Všechny ostatní ohledy musí uvědomělý křesťan podříditi věčným zájmům.

Doprava nebo doleva? My neuznáváme toto jen horizontální rozcestí. Jdeme vpřed a hlavně výš a výš: nad hmotu stavíme ducha, nad sobectví křesťanské bratrství, nad vykořisťování všemocným jednotlivcem nebo všemocným státem rovnost nesmrtelných duší, která vylučuje ponižování člověka člověkem. Toť zhuštěně vyjádřený politický program. Těžko lze nalézt lepšího. Každý poctivý člověk nechť podle něho srovná programy všech stran, nechť s ním srovná i činy všech těch stran, osoby, které jej budou mít uskutečňovat, a pak ať zvolí onu stranu, o které mu jeho svědomí řekne, že se tomuto programu slovy i skutky nejvíce přibližuje.

Pravá demokracie může být zbudována jedině na spravedlnosti, na úctě k člověku. Každý člověk zaslouží, abych s ním jednal jako s rovným, abych si z něho nedělal soumara, mrtvé číslo ke svým mocenským kombinacím. Hledat neúnavně způsob, jak by všichni mohli žíti co nejlidštěji, být upřímným pomocníkem k dosažení tohoto cíle, dosahovat jej sám u sebe tím, že ostatním sloužím, že nevykořisťuji ostatní svou pánovitostí, že je nesnižuji tím, že je po případě krmím nepravdivými programy a nadějemi. Že je zkrátka upřímně všechny považuji za lidi, a ne za stádo. To jest hlavní ctnost demokratického politika.

Mezi křesťany jsou dva hlavní způsoby, dvě hlavní východiska k přetváření světa. Jedni se na to dívají takto: Nejdříve musíme míti moc. Politickou moc. Musíme se jí hledět zmocnit a nesmíme přitom být příliš vybíraví v prostředcích. Nějakých křiklavých nespravedlností se ani my nechceme dopouštět. Bylo by pak přece jenom těžko mluvit o duchu nebo o křesťanství. Ale jinak trochu demagogie, tu a tam nějaké to přehánění v líčení vlastní dokonalosti a ve zkaženosti druhých, to přece jinak nejde, to už se rozumí samo sebou. Jde jenom o to, dostat se k moci. Dostat se pokud možno k moci mohutné, neomezené. A potom, až ji budeme mít, začneme znovu budovat křesťanskou společnost. Druhým se tato metoda nebude nikdy líbit. Zdá se jim, že ze špatných kořenů nemůže vyrůst dobrý strom. Ne napřed politickou moc, ne co možná největší množství b ez velké vybíravosti získané, nýbrž nejdříve duchovní zpracování, neúnavné, trpělivé vychovávání, vnitřní tvoření jiného člověka, toť cesta k novému světu. Ostatní vám bude přidáno.

Drahá paráda

Vezměme takový pravicový totalismus. Ten si obyčejně potrpí na reprezentaci, hlásává úctu národní minulosti, a proto se mu jako štafáž dobře hodí nějaká ta církevní paráda. Ale je to skutečně čím dál tím více jenom paráda, draho zaplacená paráda. Jen tak dlouho mohou zástupci Církve spolupracovat s totalitním režimem, pokud mlčí, poslouchají, chválí. Za to dostávají hmotné příspěvky a dovolení vnějškově spolupůsobit. Ale jen vnějškově. Čím více však pozbudou svého charakteru soli a kvasu, čím více pozbudou své vnitřní nezávislosti, tím více vystupuje jejich vnitřní vyprázdněnost, tím více je na nich patrno, že pozbyli jakéhokoliv vnitřního oprávnění své existence, tím více se stávají zbyteční, protože úkol mýtu tak jako tak obstarává více a více stát sám, jeho představitelé a jeho symboly. Bázliví přisluhovači takového režimu musí stále víc a víc kompromitovat vše to, co zastupují.

Autor je teolog, děkan KTF UK a postulátor beatifikačního procesu P. Kajpra